Velmi zajímavé stanovisko ČSSD k církevním restitucím, jehož autorem je stínový ministr financí Jan Mládek, by rozhodně nemělo zapadnout. Nezapomeňme, že právo EU je nadřazeno našemu.
Návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (ZMVC) neobsahuje definici okamžiku zabrání majetku podle zákona č. 142/1947 Sb. na rozdíl od zákona 229/1991 Sb., kde je definice zabrání majetku uvedena v § 32 odst. 2 jako okamžik fyzického převzetí majetku. Církve spoléhají na to, že stát je v důkazní nouzi a že u naprosté většiny majetku nebyl proces zabrání před 25. 2. 1948 dotažen až do zápisu státu jako vlastníka v pozemkových knihách.
Oprávněná osoba po přijetí ZMVC prokáže, že jí majetek do 25. 2. 1948 nebyl právoplatně zabrán a tudíž se církevní právnické osoby stanou vlastníky majetku, které tyto osoby vlastnily v rozsahu k roku 1919, tj. před 1. pozemkovou reformou. Současně je v ZMVC nedostatečně zkoumáno, zda byla vyplacena náhrada za zabraný majetek, příp. zda vyplacení náhrady nebylo součástí zákona o majetkovém zajištění církví z r. 1949. Není jasné, co se stane, až se po vydání majetku prokáže vyplacení náhrady.
Zde se argumentuje dosavadními stanovisky Evropský soud pro lidská práva (ESLP) k restitučním zákonům, přijatým v České republice počátkem 90-tých let. Tato praxe ESLP je však u zákonů, přijatých v členských státech EU po r. 2004, neudržitelná, jelikož unijní právo a principy jsou nadřazeny právu České republiky. Tudíž ZMVC zakládá riziko vznesení oprávněných nároků dědiců vlastníků právnických osob v řádu desítek mld. Kč, kterým byl zabrán majetek (továrny do 50 zaměstnanců, právnické osoby) také po 25. 2. 1948 bez faktického vyplacení náhrady. Na tyto právnické osoby se restituční legislativa z počátku 90. let (zákony 403/1990 Sb., 87/1991 Sb. a 229/1991 Sb.) zásadně nevztahuje. Přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, který právnické osobě u majetku zabraného po 25. 2. 1948 přizná právo na jeho vrácení za splnění podmínky pouhého nevyplacení náhrady, (fakticky nebyla vyplacena náhrada nikomu) se stane očekávání jiných právnických osob či dědiců jejich vlastníků reálně vymahatelným a konečnou instancí pro posouzení jejich nároků bude ESLP.