Po sérii článků a názorů různých odborníku cítím potřebu vyjádřit se k tématu omezení imunity zákonodárců ve spojitosti s návrhem na vynětí mé osoby z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, který jsem podal k Nejvyššímu soudu ČR.
Vždy jsem byl, stále jsem a budu zastáncem omezení tzv. procesní imunity zákonodárců. Domnívám se v souladu s tím, jak je tomu ve většině právníchzde řádů vyspělých demokracií, že imunita hmotněprávní (tzv. indemnita) za hlasování a projevy v Poslanecké sněmovně a jejích orgánech má být zachována. Je totiž nutným předpokladem pro řádný a svobodný výkon funkce poslance. Návrh na omezení či dokonce zrušení indemnity nikdy Poslanecká sněmovna neprojednávala. Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 jsem měl na poslaneckém klubu Věci veřejných ve svém projevu nabídnout poslancům půjčku, kterou soud označil za úplatek. Moji právníci obdobně jako já jsou toho názoru, že mě soud nemůže trestat za tento slovní projev, neboť je kryt zmiňovanou indemnitou. Proto jsem se obrátil na Nejvyšší soud. Nejvyšší soud nebude rozhodovat, zdali jsem se dopustil trestného činu nebo nikoliv, měl by se jen vyjádřit, zdali se na můj projev vztahuje imunita. V návaznosti na to pak bude pokračovat trestní řízení před odvolacím soudem. Protože kolují různé fámy, kteříže právníci mě v této věci zastupují, využívám této příležitosti, abych sdělil, že tým mých právníku tvoří pouze dva advokáti. V trestním řízení před nalézacím soudem mě zastupuje doktor Chudoba a v řízení před Nejvyšším soudem docent Gřivna.
Příprava Odvolání
Argumentace Doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D.
Konstatování soudu I.
Soud I. stupně ve svém odůvodnění uvedl, že ačkoliv, na rozdíl od skutkové verze obžaloby, vzal za prokázanou skutkovou verzi obhajoby, neztotožnil se s názorem obžalovaného, že jednání, jehož se dopustil, je beztrestné. Především konstatuje, že je mylné považovat pojmy „půjčka“ a „úplatek“ za neslučitelné, neboť podle jeho názoru může definici úplatku naplnit i půjčka, pakliže je poskytována za podmínek, jež pro jejího příjemce představují přímé majetkové obohacení či jiné zvýhodnění v souladu s legální definicí úplatku podle § 334 odst. 1 TrZ. V rozhodnutí dále jednoznačně kladně odpovídá na otázku, zda lze půjčky poskytované obžalovaným hodnotit jako neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění. Za použití základního kritéria tržních podmínek přitom dochází k závěru, že poskytnutím bezúročné půjčky dochází, oproti úvěru nabízenému bankami či úvěrovými společnostmi, jak k přímému obohacení spočívajícího v absenci povinnosti hradit úroky, tak k dalšímu zvýhodnění, za nějž je možno považovat zejména absenci písemné formy smlouvy, či jakéhokoliv dokladu o ní, a z ní vyplývající obtížnou faktickou vymahatelnost vrácení takové půjčky či nedostatek jakéhokoli zajištění závazku. Na základě uvedených podmínek pak soud I. stupně odhadovaným výpočtem dochází k závěru, že celkové přímé obohacení se pohybuje vzhledem k výši půjček a obvyklým úrokům v řádu desítek tisíc korun. Pravděpodobně k potvrzení správnosti své konstrukce pak soud I. stupně odkazuje na konstantní judikaturu, podle níž nelze v oblasti výkonu státní moci a správy zásadně tolerovat žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty.
Konstatování soudu II.
V další části soud rozebírá, zdali došlo k poskytnutí úplatku v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Uzavírá, že obžalovaný v žádném případě neposkytoval přátelské půjčky. Smyslem bylo zabránit svobodné debatě poslanců o možné debatě poslanců o možné zákonné úpravě, revokující předchozí, dle některých poslanců chybnou, změnu zákona, která se dotkla jejich příjmů. Pakliže poslanci je poskytován úplatek v úmyslu ovlivnit jeho postoj k určitému zákonu, jedná se podle soudu o korupční jednání. Podle soudu není podstatné, že obžalovaný ani při jednání poslaneckého klubu ani nikdy později realizaci své nabídky nepodmiňoval požadavkem, aby se poslanci chovali určitým způsobem nebo aby se určitého chování nebo vystupování naopak vyvarovali. Rozhodující je podle soudu motivace jednání, s jakou půjčky nabídl a poskytoval, nikoliv to, že půjčky byly ze strany Kristýny Koči a Jaroslava Škárky od obžalovaného vylákány s úmyslem jej zdiskreditovat. Nad rámec uvedených závěrů soud dodává, že i kdyby jednání obžalovaného nebylo motivováno snahou zamezit debatě o určitém zákonu či jeho kritice, ale obžalovaný se pouze snažil kompenzovat poslance svého poslaneckého klubu za újmu, kterou jim takový zákon v jejich soukromé sféře způsobil, na trestnosti ani kvalifikaci jeho jednání by to nic nezměnilo, nebo´t i takto motivované jednání by bylo poskytnutím úplatku.
Argumentace I. k názoru soudu, že pouze tržní podmínky přicházejí v úvahu při posuzování výhodnosti půjčky
Obžalovaný se domnívá, že premisy soudu I. stupně, a tedy i jeho následné hodnocení a závěry, jsou nepřesné a neodůvodněné. Nelze podle názoru obžalovaného souhlasit s kategorickým prohlášením, že jiné kritérium, nežli tržní podmínky, nepřicházejí při posuzování výhodnosti půjčky v úvahu. Takový přístup lze označit jako příliš striktní. Nebere v potaz různorodost vztahů mezi lidmi, i odlišnost osobností. Nelze věřiteli vyčítat, pokud uzavřel platně smlouvu o půjčce, že nevyužil i prostředky zajištění. Občanský zákoník nevyžaduje, aby smlouva o půjčce měla písemnou podobu, nevyžaduje ani sjednání úroků, nevyžaduje ani jakoukoliv formu zajištění (srov. § 657, 658 OZ). Pokud soud hodnotí vysvětlení obžalovaného, že byl takto zvyklý postupovat, jako nepřesvědčivé (str. 30 rozsudku), pak nebylo v řízení prokázáno, že by v jiných případech poskytoval obžalovaný Bárta půjčky jiným osobám za jiných podmínek. Úvahy soudu tak zůstávají v rovině spekulací.
Argumentace II. - vztah k dlužníkům a dočasnost půjčky
Soud I. stupně například nikterak nezpochybnil tvrzení obžalovaného, že jeho vztahy s obžalovaným Škárkou byly v zásadě přátelské, s Kristýnou Kočí kamarádské a v osobu Martina Vacka měl obžalovaný minimálně důvěru získanou na základě pozitivní zkušenosti z jejich spolupráce (viz strana 7 rozsudku). Soud I. stupně ostatně připouští možnost, že i v prostředí vysoké politiky je možná nezištná přátelská půjčka, k jejíž kriminalizaci není důvod (viz strana 35 rozsudku). Sám obžalovaný tento postup považuje za zcela běžný, nad to upozorňuje na skutečnost, že sjednanou podmínkou takto poskytnuté půjčky byla lhůta splatnosti 1 roku, což soud I. stupně při řízení nějak nezpochybňoval (viz strana 5 rozsudku), avšak při svém hodnocení ani nezohlednil. Takto krátkou lhůtu splatnosti nelze vzhledem k výši uvedených částek považovat z pohledu osoby, jež je taková částka zapůjčena, za příliš výhodnou, avšak za situace, kdy je určitá částka zapůjčena bezúročně, lze právě ve velmi krátké lhůtě splatnosti spatřovat jistý kompenzační prvek, kterým je výhoda bezúročnosti v podstatě vyrovnána a taková půjčka není nevýhodná ani pro jednu stranu. Podstatné však je určitá nelogičnost v úvahách soudu. Pojmovým znakem půjčky je totiž její dočasnost. Nikterak tak nekompenzuje dlouhodobou ztrátu, kterou změna zákona způsobila. Je zřejmé, že půjčka mohla maximálně přispět k dočasnému překlenutí překvapivé situace. Nebyla z dlouhodobého hlediska s to zabránit návrhům na změnu zákona.
S ohledem na výše uvedené se obžalovaný domnívá, že půjčky poskytnuté obžalovanému Škárkovi, svědkyni Kočí a Martinu Vackovi nelze považovat za přímé majetkové obohacení či jiné zvýhodnění v tom smyslu, v jakém je ve svém odůvodnění prezentoval soud I. stupně.
Argumentace III. - VB nevyvíjel žádný nátlak
Obžalovaný nezpochybňuje odkaz soudu I. stupně na konstantní judikaturu, podle níž v oblasti výkonu státní moci a správy nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty, přičemž odkazuje na v judikatuře i literatuře hojně citovaném Zhodnocení poznatků o rozhodování soudů v trestné činnosti úplatkářství publikované pod č. 17/1978 Sb. rozh. tr. Obžalovaný však i s ohledem na již výše uvedené zpochybňuje to, zda k uvedené půjčce skutečně došlo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, kde je uvedené vyloučení i nepatrných darů realizováno (na rozdíl od soukromé sféry, kde jsou menší dary v zásadě možné). Finanční výpomoc, kterou obžalovaný nabídl na jednání poslaneckého klubu dne 4. 2. 2011, byla sice z logiky věci nabídkou poslance Parlamentu České republiky jinému takovému poslanci, ale podle stále zastávaného názoru obžalovaného neměla žádným způsobem ovlivnit tyto osoby v jejich politickém rozhodování. To ostatně dokazuje i ta skutečnost, že obžalovaný na členy poslaneckého klubu nevyvíjel žádný nátlak ani přesvědčování, aby si od něj peníze vzali, pouze učinil nabídku s tím, že kdo se skutečně ocitne v přechodné finanční tísni, může jej kontaktovat. Tuto nabídku činil s vědomím, že na rozdíl od svých kolegů, které v té době zasáhlo zdanění jejich poslaneckých příjmů, je majetkově zajištěn ze své předchozí podnikatelské činnosti. Lze i konstatovat, že učiněnou nabídkou pomohl zajistit jejich politickou nezávislost, neboť nemajetný poslanec se velmi snadno může stát objektem různých lobbistických zájmů. Pokud by obžalovaný skutečně měl zájem na ovlivňování politických rozhodnutí, což dovozuje soud I. stupně, došlo by podle jeho názoru k opakování těchto nabídek či k jejich zvyšování. Nic takového se však nestalo a lze konstatovat, že další průběh okolností ohledně případného poskytnutí půjček již nechal obžalovaný na rozhodnutí jednotlivých osob. Je nutné na tomto místě i znovu připomenout, že jak obžalovaný Škárka, tak i svědkyně Kočí pak obžalovaného kontaktovali sami, přičemž jejich jediným úmyslem, jak konstatoval i soud I. stupně, byla diskreditace obžalovaného Bárty.
Argumentace IV. - Beztrestnost osoby vyprovokované
Podle názoru obžalovaného lze soudu I. stupně rovněž vytknout, že se nedostatečně zabýval otázkou beztrestnosti osoby vyprovokované ke spáchání trestného činu. Aktivní jednání obžalovaného Škárky, který pod falešnou záminkou žádosti o půjčku vylákal od obžalovaného Bárty částku ve výši 170.000,- Kč, přestože jeho skutečným úmyslem od počátku bylo zneužít takto poskytnutou částku k následné diskreditaci obžalovaného Bárty ve veřejném a politickém životě, zhodnotil ostatně sám soud I. stupně nejen jako přečin podvodu podle § 209 TrZ, ale zároveň vyslovil i ten názor, že by se mohlo jednat o zločin křivého obvinění podle § 345 TrZ (viz strana 33 rozsudku). Nicméně tento trestný čin nemohl být soudem I. stupně projednán, neboť by nebylo zachováno procesní pravidlo totožnosti skutku. Soud I. stupně nicméně ve svém odůvodnění vyzval policejní orgány, aby se i tímto jednáním obžalovaného Škárky zabývaly. Ve stejném duchu se pak vyjádřil i k jednání svědkyně Kočí, u níž by měla být podle názoru soudu I. stupně zaměřena pozornost policejních orgánů i na posouzení podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 TrZ. Soud I. stupně tedy nemá pochyb o tom, že k uvedenému jednání byl obžalovaný Bárta vyprovokován ze strany těchto dvou osob. Obžalovaný si dovoluje upozornit na skutečnost, že v odborné literatuře se vyskytuje názor, že vyprovokovaná osoba, i když naplnila formální stránky trestného činu, jeho pokusu či přípravy, je-li trestná, se nedopouští trestného jednání[1]. Obžalovaný upozorňuje i na názor, podle něhož lze činnost provokatéra označit za nepřímé pachatelství na činu jinak trestném, který spáchala osoba vyprovokovaná, která není trestně odpovědná[2].
Poznámky k odvolání (kvíz)
- 1. Totožnost skutku
Soud je vázán skutkovým vymezením uvedeným v obžalobě. Jde o princip totožnosti skutku. Skutek tak musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě, v usnesení o zastavení trestního stíhání, v rozsudku a v dalších meritorních rozhodnutích přesně označen a především musí být totožný. Jak již bylo řečeno, obžaloba vinila Víta Bártu z toho, že dne 29.3.2011 poskytl Jaroslavu Škárkovi 170.000,- Kč a Kristýně Kočí 500.000,- Kč za jakousi loajalitu. Avšak soudce v rozsudku vymezil skutek poněkud odlišně. Vít Bárta se měl korupce dopustit dne 4.2.2011 při zasedání poslaneckého klubu, když si někteří poslanci začali stěžovat na to, že si příliš snížili platy a že jsou ve finanční tísni, tím, že jim nabídl půjčku. Vzniká zde otázka, zda totožnost skutku byla zachována a zda soud skutečně mohl rozhodovat o takto vymezeném skutku.
- 2. Obstarávání věcí obecného zájmu není debata poslanců
Stát má zájem na řádném a zákonném obstarávání věcí veřejného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života před korupcí. Vít Bárta měl dle rozsudku porušit tento zájem tím, že ovlivnil svobodnou debatu poslanců, aby si opětovně nezvýšili platy. Zcela nepochybně lze považovat uplatnění zákonodárné iniciativy či hlasování o konkrétní zákonné normě za „obstarávání věcí veřejného zájmu“, ovšem k tomu na zasedání poslaneckého klubu dne 4.2.2011 nedošlo, proběhla toliko debata poslanců. Soud však dospěl k polemickému názoru, že již pouhé úvahy a debaty poslanců jsou součástí procesu přijímání zákonů, což lze považovat za extenzivní výklad. V této souvislosti je třeba dodat, že o tomto tématu bylo jednáno i na následných zasedáních poslaneckého klubu (kde i Vít Bárta nebyl přítomen) a ani z těchto jednání poslanecká zákonodárná iniciativa nevzešla.
Citace z odůvodnění rozsudku soudce Mgr. Jana Šotta str. 36 :
„Na celý tento proces, a to již od zvažování či debat o možnosti využití zákonodárné iniciativy, je třeba nahlížet jako na proces, při němž poslanci plní úkoly státu a používají přitom pravomoci svěřené pro plnění těchto úkolů.“
- 3. Dočasnost půjčky
V tomto lze spatřovat určitou nelogičnost. Půjčka je dočasná, pomůže vám překlenout určitý časový úsek, kdy vás momentálně překvapí vzniklá situace. Ale rozhodně to nevyřeší věc do budoucna a tudíž nemohla zabránit poslancům v zákonodárné iniciativě. Pokud by poslanci skutečně potřebovali řešit své finanční problémy dlouhodobě, tak by zajisté přistoupili k revokaci zákona. Úvaha soudu, že výhodná půjčka měla zabránit zákonodárné iniciativě, je tak mylná.
- 4. Půjčka vs. úplatek
Zabránit shora uvedené veřejné debatě o možném zvýšení poslaneckých platů měl Vít Bárta tím, že poslancům nabídl, že bude poslancům individuelně k dispozici, „...čímž mínil, že je poslancům připraven poskytnout výhodnou půjčku...“
Než přistoupíme k názoru soudu, je třeba připomenout několik zákonných ustanovení týkajících se půjčky. Především občanský zákoník nepředepisuje pro smlouvu o půjčce žádnou formu, tedy lze ji sjednat i ústně. Dále občanský zákoník v ustanovení § 658 stanoví, že v případě půjčky peněžité lze dohodnou úroky. Půjčku tak lze dohodnout bez úroků nebo i s úroky, přičemž úroky je možné dohodnout i dodatečně po uzavření smlouvy, nejpozději však do doby splatnosti. A závěrem je třeba dodat, že v České republice neexistuje zákonný předpis, který omezoval poslance v poskytování či přijímání půjček. Přestože však zákon umožňuje poskytnout bezúročnou půjčku, komukoli a bez písemné smlouvy, dle soudu ji lze považovat i za úplatek.
Citace z odůvodnění rozsudku soudce Mgr. Jana Šotta str. 34 :
„Definici úplatku může totiž zcela nepochybně naplnit i půjčka, pakliže je poskytována za podmínek, jež pro jejího příjemce představují přímé majetkové obohacení či jiné zvýhodnění.“
„Ve vztahu k tržním podmínkám (a jiné kritérium nepřichází při posouzení výhodnosti půjčky v úvahu) je patrné, že poskytnutím bezúročné půjčky dochází, oproti využití úvěru nabízeného bankami či úvěrovými společnostmi, jak k přímému obohacení, spočívajícímu v absenci povinnosti hradit úroky, tak k dalšímu zvýhodnění, za něž je možné považovat zejména absenci písemné formy smlouvy či jakéhokoliv dokladu o ní a z ní vyplývající obtížnou faktickou vymahatelnost vrácení takové půjčky či nedostatek jakéhokoli zajištění závazku.“
6. Vylákání půjčky
I soud označil peníze předené Jaroslavu Škárkovi a Kristýně Kočí za půjčku. Když tedy Vít Bárta peníze půjčoval, nemohl přeci uplácet !
Citace z rozsudku soudce Mgr. Jana Šotta str. 32, 33 a 39 :
„...verze obžalovaného Víta Bárty o půjčkách nejenže nebyla žádným přesvědčivým způsobem vyvrácena či alespoň zásadně zpochybněna, navíc ji podporuje zdrcující množství dalších důkazů, zejména dlouhá řada svědeckých výpovědí a též nahrávky osvětlující jednání a motivaci Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky. ..“
„.... Bylo tedy mimo důvodnou pochybnost prokázáno i to, že obžalovaný Jaroslav Škárka vylákal pod falešnou záminkou žádosti o půjčku od Víta Bárty částku 170.000,- Kč, přestože jeho skutečným úmyslem bylo tuto transakci využít k diskreditaci Víta Bárty. ...“
„...obžalovaný Jaroslav Škárka spáchal s rozmyslem trestný čin ze zvláště zavrženíhodné pohnutky, zcela se vymykající obvyklému motivu pachatelů podvodného jednání ...“
„... Rovněž chování obžalovaného Jaroslava Škárky po spáchání trestného činu, vrcholící ostatně v tomto soudním procesu, hodnotí soud ve vztahu k podvedenému Vítu Bártovi jako značně zákeřné ....“
7. Protislužba
Jestliže Vít Bárta bezúročnou půjčkou poskytl nějaké zvýhodnění, tak lze očekávat, že za to něco bude chtít, nějakou protislužbu. Logika korupčního jednání je „...tady máš peníze a ty za to něco uděláš ...“. Soud nemá tento názor. Dle soudu postačí, když jen někomu dáte peníze a on nic pro vás dělat nemusí, i tak je to úplatek.
Citace z odůvodnění rozsudku soudce Mgr. Jana Šotta str. 36 :
„Není přitom z hlediska zákonného posouzení jednání Víta Bárty vůbec rozhodné, že nabídka ani poskytnutí peněz či jiné pomoci nebyly zjevně spojeny s „klasickou“ korupční formulací, otevřeně požadující po upláceném určitou činnost či zdržení se této činnosti. Jinak řečeno, není podstatné, že Vít Bárta ani při jednání poslaneckého klubu ani nikdy později realizaci své nabídky nepodmiňoval požadavkem, aby se poslanci chovali (ať již ve vztahu k citovanému zákonu a jeho případné změně či v jiném ohledu) určitým způsobem nebo aby se určitého chování nebo vystupování naopak vyvarovali.“
8. Nahrávkuy Kristýny Kočí, Jaroslava Škárky či jiných osob v této kauze
Vít Bárta je médii mylně označován za muže, který disponuje nejrůznějšími nahrávkami. V této kauze bylo soudu předloženo několik nahrávek, ovšem paradoxem je skutečnost, že ani jednu nahrávku nepořizoval Víta Bárta. Naopak, Kristýna Kočí pořídila tři nahrávky a Jaroslav Škárka jednu nahrávku, u níž dokonce lživě tvrdil, že pochází z 29.3.2011, přičemž bylo prokázáno, že musela být pořízena přibližně o 2 měsíce dříve.
Citace z rozsudku soudce Mgr. Jana Šotta str. 32 :
„...verze obžalovaného Víta Bárty o půjčkách nejenže nebyla žádným přesvědčivým způsobem vyvrácena či alespoň zásadně zpochybněna, navíc ji podporuje zdrcující množství dalších důkazů, zejména dlouhá řada svědeckých výpovědí a též nahrávky osvětlující jednání a motivaci Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky. ..“
9. Původ peněz
Jde o soukromé, řádně vydělané a zdaněné, finanční prostředky Víta Bárty! V této kauze nebyly zneužity veřejné finance, jak tomu bývá zvykem u korupčních kauz. Pak, zde vzniká otázka motivace jednání Víta Bárty. Rozsudek říká, že uplácel výhodnými půjčkami motivován obavou – citace rozsudku : „...z negativní mediální odezvy, jež by politickou stranu Věci veřejné postihla v případě znovuotevření debaty o výši poslaneckých příjmů a v případě snahy o opětovnou změnu zákona ze strany poslanců této politické strany, čemuž se svou nabídkou snažil zabránit,...“. Zestručněno : Vít Bárta poskytoval výhodné půjčky ze svých soukromých peněz, aby si poslanci nenavyšovali platy z našich daní. Je zřejmé, že ani toto tvrzení není příliš logické, nicméně pokud by tomu tak skutečně bylo, tak v některých jiných zemích by byl Vít Bárta za toto jednání spíše opěvován, než trestně stíhán.
Citace z odůvodnění rozsudku soudce Mgr. Jana Šotta str. 38 :
„... jednání obžalovaného Víta Bárty, směřující ke snaze zabránit poškození pověsti jeho politické strany v případě, že by poslanci otevřeli či revidovali debatu o snížení svých příjmů, je do jisté míry lidsky pochopitelné. ...“
10. Zpochybnění trestu propadnutí
Přestože soud uznal verzi Víta Bárty, tedy že šlo o půjčku, tak byl uložen i tento trest.
[1] Např. Solnař. V., Císařová, D. Fenyk, J., Vanduchová, M. Sytém českého trestního práva. II. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Novatrix, 2009, s. 407.
[2] Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 305.