V době působení Jiřího Pospíšila ve funkci ministra spravedlnosti se podařilo „protlačit“ Parlamentem ČR nový trestní zákoník, jímž se proti „starému“ zákonu u některých kvalifikací trestných činů změnily sazby výkonu trestu odnětí svobody a také některá pravidla jeho výkonu. V téže době přeplněnost věznic překročila hranici únosnosti, ale růst počtu vězněných osob pokračoval.
Vážným problémem se stalo financování vězeňství. Začaly se bezvýsledně zkoumat příčiny stálého zvyšování poměru počtu vězňů k počtu obyvatel, v němž jsme se dostali na ostudnou špičku pomyslného pelotonu evropských států. Nikdo nechtěl raději mluvit o tom, jak by vězeňství zvládlo náhlé pokání až sedmi tisíc odsouzených, dosud se vyhýbajících nástupu trestu, kdyby najednou zaklepali na vrata věznic. Spása vězeňství se začala hledat v zavedení trestu domácího vězení, pro jehož použitelnost ovšem Jiří Pospíšil nezajistil technické podmínky. Viditelný průlom nastal bezprostředně po jeho odvolání. Kromě toho začali legislativci připravovat různé úpravy zákona, jež by usnadnily propouštění odsouzených za lehčí trestné činy z výkonu trestu před jeho úplným odpykáním.
Za těchto okolností soudci trestních senátů začali ukládat za některé trestné činy vyšší tresty než dříve, neboť je k tomu vedl nový trestní zákoník, současně se začalo žádat po soudcích okresních soudů v sídlech věznic, aby byli vstřícnější při projednávání žádostí odsouzených o podmíněné předčasné propouštění. Některým soudcům začala tato situace připadat schizofrenní: vyšší tvrdost nových trestních sazeb je protikladem k usnadňování předčasného návratu na svobodu. K čemu tedy tyto změny jsou, když se vzájemně vyrušují?
Podmíněné předčasné propuštění z výkonu trestu je důležitějším nástrojem, než se může nezasvěcenému zdát. Zákonodárci jeho zařazením do systému trestního práva uznali, že odsouzený může ve vězení přemýšlet o svých skutcích, pracovat na sobě, litovat svého činu a způsobu života, jenž ho k němu přivedl, a přístupem k povinnostem vězně dát najevo, že snahu o polepšení míní vážně. Náprava odsouzeného může časem dosáhnout takového stupně, že z tohoto hlediska další věznění ztrácí účelnost. Z tohoto pohledu je uložený trest maximem toho, co má odsouzený odpykat, minimem je hranice přípustnosti předčasného podmíněného propuštění.
Do vězení se při nešťastné souhře náhod mohou dostat i slušní lidé, kteří si pak uvědomují závažnost svého provinění a opakování trestné činnosti u nich nehrozí. Pro ně je možnost předčasného podmíněného propuštění motivací k vzornému chování. Od nástupu trestu se upínají k naději, že jej nebudou muset odpykat celý.
Souhlas soudu s podmíněným propuštěním není samozřejmý: odsouzený může s žádostí uspět, pouze pokud vyhověl náročným podmínkám. Musí proto po celou dobu výkonu trestu sbírat pochvaly za dobré chování a vyhýbat se kázeňským trestům, což je náročné. Často se v průběhu řízení o podmíněném propuštění musí podrobit znaleckému posouzení své způsobilosti žít na svobodě, aniž by byl nebezpečím pro společnost.
čtěte také: Rudí prokurátoři
Zvláštním způsobem se změny trestního zákoníku dotkly odsouzených za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti. Definice skutkové podstaty se liší od trestného činu vraždy nepřítomností nebo neprokazatelností úmyslu usmrtit oběť. Tomu odpovídala rozdílnost trestních sazeb a také odlišných podmínek pro předčasné podmíněné propuštění: ublížení na zdraví s následkem smrti příslušela nižší trestní sazba a možnost žádat o propuštění již po odpykání poloviny trestu, zatímco vrazi byli „odměňováni“ vyššími sazbami ukládaných trestů a o podmíněné propuštění mohli žádat až po odpykání dvou třetin trestu. Nový trestní zákoník rozlišuje hranice trestních sazeb, ale z hlediska režimu rozhodování o podmíněném propuštění jsou na tom obě kategorie odsouzených stejně: v obou případech lze nyní žádat o podmíněné propuštění až po dvou třetinách trestu.
Není mi vůbec jasné, proč zákonodárce u odsouzených za ublížení na zdraví zvedl hranici přípustnosti podmíněného propuštění a osobně jako laik o opodstatněnosti pochybuji. Odsouzení přece žádat mohou, ale soudy vyhovět nemusí a sklon k lehkovážnému propouštění neprojevují.
Důsledků změny si z počátku nikdo nevšiml. Pak přišly první žádosti odsouzených podle „starého zákona“ a soudci se dostali do rozpaků: mají o nich rozhodovat podle příznivějších podmínek z doby odsouzení, nebo podle nového zákoníku? Důvodem rozpaků je vědomí zákazu zhoršování postavení odsouzeného po vyhlášení rozsudku a nejednotnost právních názorů na otázku, zda režim povolování podmíněného propuštění je součástí obsahu trestu. Povinnost posuzovat žádosti vězňů, odsouzených za příznivějších podmínek „starého“ zákona, podle současně platného trestního zákoníku, v něm není výslovně uvedena. Soudy tak mají otevřené dveře k nezávislému samostatnému rozhodování. Většinou zastávají názor nepřátelský k odsouzeným: žádnému z nich neuškodí, pobude-li ve vězení o nějaký rok déle, než je nezbytně nutné. Stát to finančně unese.
Namítám proti tomu, že režim rozhodování o podmíněném propuštění je okolností, která ovlivňuje výslednou přísnost trestu. Trest podle nového zákona tak lze považovat v tomto případě za zpřísněný. O podmíněném propuštění by se proto mělo rozhodovat podle právní úpravy, která je pro odsouzeného příznivější, tedy podle „starého“ zákona.
Nikomu z těch, kdo pomohli na svět této změně a jejímu nevlídnému výkladu, nestálo za přemýšlení, že lidé za mřížemi stále zůstávají lidmi, které nepříznivým rozhodnutím vystaví psychické trýzni. Tu způsobí zjištění, že úsilí, které odsouzený vynaložil na vytvoření podmínek pro podmíněné propuštění, není k ničemu jen proto, že někdo „od zeleného stolu“ rozhodl, že bez ohledu na dosažený stupeň nápravy má prožít za mřížemi další dva až tři roky navíc proti tomu, co by platilo v době jeho odsouzení.
další článek autora: Kacířsky o Romanu Pekárkovi
Nikdo se nestaral o to, jak přijmou zprávu o zhoršení dostupnosti podmíněného propuštění rodiny vězňů, které jsou fakticky odsouzeny k strádání současně se svým provinivším se členem, ač samy nic nezavinily.
Aby čtenář pochopil, proč se touto drobností vůbec zabývám, uvedu „příklad ze života“. Před několika dny proběhlo u jednoho okresního soudu řízení k žádosti odsouzené o podmíněné propuštění po odpykání poloviny desetiletého trestu, uloženého za platnosti starého zákona. Soudem 1. stupně byla odsouzena za vraždu. Obvykle přísný odvolací soud ale shledal určité nejasnosti v důkazní situaci. Aby zmírnil tvrdost rozsudku, při ponechání původní výměry trestu zmírnil právní kvalifikaci, aby obžalovaná mohla žádat o podmíněné propuštění již po polovině trestu. Nové zákonné opatření ovšem obrátilo shovívavost soudu vniveč a odsouzenou přivedlo k zoufalství. V této situaci podala žádost o propuštění po odpykání poloviny trestu, poněvadž dopad necitelnosti zákonodárce vnímá jako osobní křivdu. Přinesl jí dodatečné zvýšení minimální doby, kterou musí strávit ve vězení, o více než tři roky. Přesto doufala, že soud s přihlédnutím ke všem okolnostem a k zásadě nezhoršování postavení odsouzeného dodatečnými zásahy rozhodne podle „starého“ zákona.
Vedení věznice jí vystavilo skvělé hodnocení. Státní zástupci se často staví k žádostem o podmíněné propuštění záporně. Tentokrát ale státní zástupce v závěrečném návrhu konstatoval, že paní obžalovaná skutečně naplňuje všechny předpoklady, aby mohla být propuštěna – s výjimkou procesní lhůty. Stejně na věc nahlédl v korektně vedeném řízení soud, který žádosti nevyhověl.
Ve vězení tedy zůstává nejméně tato jedna odsouzená, která dle mínění vedení věznice, státního zástupce a soudu dosáhla takového stupně nápravy, že její další věznění již není účelné. K soudu šla s nadějí, že tyto Vánoce již stráví s rodinou, ale místo toho bude dále mařit život za mřížemi zhruba ještě další tři roky. S ní bude čekat starý otec- vozíčkář, jemuž by její péče ulehčila poslední roky života.
Postižených změnou zákona je určitě více. Zoufají si, ale nikdo jim nepomůže. Ministerstvo bylo za působení Jiřího Pospíšila na problém upozorněno, ale zjevně jej nepovažovalo za vážný. A tak na jedné straně se děsíme stále pokračujícího přeplňování věznic, ale stát současně drží za mřížemi odsouzené, jejichž věznění je neúčelné a pouze zbytečně zatěžuje státní rozpočet.
autor: Martin Stín
Čtěte také: