Kdykoli probíhá důležité rozhodování o velkolepém daru marnotratné vlády Petra Nečase církvím, jímž je zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a jeho následné naplnění, vždy se média hlučně vrhnou na jinou událost a odvedou pozornost veřejnosti od skutečnosti, že toto nemravné puštění žilou státnímu rozpočtu, potažmo kapsám daňových poplatníků a jejich dětí a vnuků, se může stát neodvratným.
V těchto dnech plní úlohu zástěrky přeskupování vlády, skandální dění kolem Karolíny Peake a úvahy o dalším osudu vládní koalice. Na zákon, přijatý ve zmatku v prvních hodinách výročí bitvy na Bílé hoře, se v tom zmatku téměř zapomnělo, ač již 1. ledna 2013 nabude účinnost. Občas se připomene podpora jeho přijetí hlasem odsouzeného poslance za ODS Romana Pekárka, ale téměř se nemluví o tom, že jeho odpůrci z řad poslanců vládní koalice vyměnili svá svědomí za mísu čočovice, kterou pak vzal Petr Nečas zatím jako jediné Karolíně Peake, sotva její strana LIDEM splnila svou hanebnou úlohu.
psali jsme: Jemelík: Peake dovolila vytunelování státu za mísu šošovice
Jen ten, koho to zvlášť zajímá, zaznamenal nenápadnou zprávu, že vláda projednává téměř shodné novely zákona, předložené poslancem Martinem Doktorem a ČSSD, jimiž má být na církve uvalena povinnost zaplatit daň z příjmu z prvního prodeje vrácených nemovitostí. Mlčí se o tom, že jako první předložili pozměňovací návrh k zákonu poslanci Věci veřejných. Jejich návrh je komplexní: zkracuje lhůtu vyplácení státního příspěvku na provoz církví ze sedmnácti let na sedm, krátí velmi podstatně finanční náhrady za nevydané nemovitosti a znemožňuje prolomení restituční hranice 25. února 1948 a zatěžuje prodeje vydaného majetku nejen daní z příjmu, ale také daní z převodu nemovitostí. Na jeho pozadí se obě zmíněné novely jeví jako výraz politického pokrytectví předkladatelů: zájmům církví uškodí asi tolik jako bodnutí špendlíkem do hroší kůže, ale jejich předložení budou před voliči farizejsky vydávat za statečný zákrok proti tunelování státního majetku.
Dá se očekávat, že vládní koalice vůbec nedopustí projednání „véčkařského“ návrhu v poslanecké sněmovně a sociální demokracie se postaví na její stranu, ač podpora této novely je to jediné, co by měly opoziční strany udělat, pokud to s odporem proti tunelování státu ve prospěch církví míní upřímně. Tabuizace návrhů „véček“ ale patří mezi politickými pleticháři k dobrému tónu a je pro ně důležitější než národní zájem. Otevřená i skrytá jednání ve prospěch církví a v neprospěch kapes občanů povedou ovšem všichni zcela nezištně (sic!), nebo to aspoň budou bez začervenání tvrdit.
Zcela nepatrnou pozornost si vysloužilo oznámení všech tří opozičních stran, že připravují ústavní stížnosti proti přijetí zákona. Je žalostné, že se opozice nedokáže sjednotit ani ve věci tak zásadního veřejného zájmu. Může se tak stát, že Věci veřejné se ani nebudou moci podílet na pokusu o popření ústavnosti zákona. Nemají totiž 41 poslanců nebo 17 senátorů, které pro přípustnost ústavní stížnosti požaduje zákon o Ústavním soudu ČR. Komunistům „půjčí“ chybějící poslance ČSSD, ale až po předložení vlastního návrhu. Nelze vyloučit, že komunistickou stížnost pak Ústavní soud ČR odmítne pro zákonnou překážku nepřípustnosti jednání o zahájené věci. Roztříštění sil opozice může ve výsledku způsobit, že se Ústavní soud ČR nedostane k některým argumentům, které ČSSD možná opomene, ale uvedli by je ve svých stížnostech komunisté a Věci veřejné. Opoziční strany v této vážné chvíli nadřazují svůj úzce stranický zájem nad potřeby národa.
Dalším úskalím záměru napadnout zákon ústavními stížnostmi je pokročilost času. Ústavní soud ČR, jehož jednání zpomaluje neúplnost soudcovského sboru, není zákonem vázán k jejich přednostnímu projednání a může případně rozhodnout až v době, kdy budou uzavřeny nevypověditelné smlouvy mezi státem a církvemi.
Jen na okraj poznamenávám, že průtahy v jednání Ústavního soudu ČR by mohli postižení stěžovatelé sice považovat za mlčenlivé vyjádření podpory zájmům církví, ale ani by podezření jako nedoložené nemohli nahlas vyslovit.
související: Proti krádeži století se musíme bránit všemi prostředky
Podstatná je ovšem otázka, zda vůbec postup projednávání zákona a jeho obsah vykazují vady, jež lze považovat za porušení ústavního práva.
Jako laik mám pochybnost již o ústavnosti hlasování o přijetí zákona, které proběhlo ve zmatečné situaci. Bezprostředně před hlasováním oznámila předsedkyně poslaneckého klubu Věcí veřejných Kateřina Klasnová, že si klub bere dvouhodinovou přestávku. Poslanci VV pak začali opouštět jednací síň.
Byla to sice obstrukce, ale obstrukce v rámci zvyklostí a zákona. V ten jednací den poslanci Věcí veřejných jako jediní nepřerušili jednání přestávkou. Za normálních okolností sněmovna šetří práva poslaneckého klubu a pouze bere oznámení o přestávce na vědomí. V tomto případě ale vystoupil předseda poslaneckého klubu ODS Stanislav Stanjura a navrhl, aby se o připuštění přestávky hlasovalo. Přes protesty poslankyně Kateřiny Klasnové, nechala předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová hlasovat. Poslanecká sněmovna pak „véčkařům“ přestávku nepovolila a hlasování o zákonu bylo zahájeno dříve, než se všichni stačili vrátit do jednací síně. Někteří poslanci VV byli tímto postupem vedení Sněmovny kráceni v právu na účast při hlasování. Je také možné, že takto byla porušena povinnost většiny chránit práva menšiny, stanovená článkem 6 Ústavy ČR. Většina v tomto případě menšinu nemilosrdně převálcovala.
čtěte také: Mejdan proti restitucím? Faráři versus děvky
Mé pochybnosti laika se týkají také způsobu, jímž postupoval pan prezident při vyjádření k zákonu, a jímž na jeho neobvyklý postup reagovalo vedení Sněmovny. Podle čl. 50 odst. 1 Ústavy ČR má prezident republiky právo vrátit přijatý zákon s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen. Neuvádí se povinnost prezidenta výslovně a jednoznačně zákon vetovat, oznámit odepření podpisu, není předepsána forma jeho vyjádření k zákonu. V tomto případě pan prezident vrátil Sněmovně zákon bez podpisu a vyjádřil se v médiích tak jednoznačně, že každý gramotný občan, který aspoň trochu sleduje veřejné dění, ví, že hlava státu není se zákonem spokojena. Pokud bychom uznali, že široce zveřejněné ústní stanovisko pana prezidenta má stejnou váhu jako adresné písemné vyjádření, neveřejně zaslané Poslanecké sněmovně, pak bychom mohli i připustit, že Sněmovna se měla pokusit přehlasovat záporné stanovisko pana prezidenta, což se nestalo.
Za spornou považuji ústavnost hlasování poslanců strany LIDEM, jednajících ve shodě, působících na půdě Poslanecké sněmovny jako organizovaná nátlaková skupina. Z článku 5 Ústavy ČR vyplývá, že základem našeho politického systému je mimo jiné volná soutěž politických stran. LIDEM ale soutěž o přízeň voličů nepodstoupila a přesto si přisvojuje práva řádné politické strany a její koaliční partneři jí je občas pod tlakem pudu sebezáchovy přiznávají. Mám proto pochybnosti o legitimitě všech právních úkonů Poslanecké sněmovny, učiněných s podporou poslanců strany LIDEM.
psali jsme: Proti krádeži století se musíme bránit všemi prostředky
Pletichy LIDEM, ale i jiných zběhů, přeběhlíků a intrikánů umožňuje nešťastná formulace § 77 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, jenž v prvním odstavci upravuje sdružování poslanců v klubech podle příslušnosti ke stranám, za něž kandidovali ve volbách, ale v druhém připouští ustavování klubů odpadlíků. Tím umožňuje zřizování klubů stran, jež se voleb nezúčastnily.
Jistou podporu pochybnostem o legitimitě působení strany LIDEM spatřuji v ustanovení § 77 odst. 3 zmíněného zákona, jenž zbavuje přístupu k funkcím ve vedení sněmovny poslance klubů odpadlíků. Faktická moc funkcionářů Poslanecké sněmovny ČR je podstatně slabší než moc ministrů. Dalo by se tedy předpokládat, že poslanci z dodatečně ustavených klubů nebudou mít per analogiam přístup k zastoupení ve vládě.
Zatímco výše uvedené argumenty jsou sporné, za nezpochybnitelné považuji ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které stanoví rovnost obsahu majetkových práv všech občanů bez rozdílu. Zákon o vyrovnání státu s církvemi totiž ve vícero ohledech výrazně zvýhodňuje církve proti běžným restituentům, kteří se výší poskytnutých náhrad za nevydaný majetek nemohou s církvemi vůbec rovnat. Rozdíly v ocenění jsou tak výrazné, že je nelze odůvodnit ani dvaceti lety čekání na přijetí zákona. Za poškozené se mohou považovat také občané, kteří s ohledem na restituční hranici 25. února 1948 nedostali náhradu za pozemky, odebrané zákonem z r. 1947 o revizi první pozemkové reformy. Církvím mají být tyto pozemky vydány nebo nahrazeny. A v pozadí ční zájem hlubocké větve rodu Schwarzenbergů, jejíž majetek byl rovněž vyvlastněn zákonem z r. 1947, tzv. Lex Schwarzenberg. Tuším souvislost mezi touto okolností a houževnatostí Alžběty Pezoldové, sestřenice Karla Schwarzenberga, které nedávno Ústavní soud ČR otevřel cestu k obhajobě nároku na postavení dědičky. Obecně lze očekávat, že připuštění náhrad za majetky, zabrané na základě zákona z r. 1947 o revizi první pozemkové reformy, spustí smršť dalších nároků vůči státu.
A to vše nám zastírají svými tanečky před televizními kamerami držitelé vrcholné moci ve státě, spoléhající se na dosud mlčky uznávanou beztrestnost úmyslného poškozování životních zájmů národa. Ani adventní čas jim v jejich proradném počínání nepřekáží.
Čtěte také: