Nejvyšší soud rozhodl v konkrétní věci o nestíhatelnosti poslance za nabídku finanční půjčky či jiné formy pomoci, učiněnou na schůzi poslaneckého klubu vůči členům tohoto klubu. Tato zpráva z NS týkající se Víta Bárty vyvolala značný ohlas, v Právu mimo jiné vedoucího katedry politologie a sociologie PF UK Jana Kysely. V témže duchu vyzněl článek Jana Wintera z katedry teorie práva a právních učení.
Oba tvrdili, že ve smyslu článku 27 odst. 2 ústavy se nestíhatelnost může vztahovat jen na jednání pléna, výborů a komisí. Sdílím důvody uvedené Janem Wintrem pro význam nestíhatelnosti projevu v parlamentu, nesdílím však jeho argumenty, proč se nemá vztahovat na jednání klubu. Uvádí, že poslanecký klub je ale spíše uzavřená stranická porada, a tak není důvod, aby jeho jednání bylo kryto imunitou.
Kritiku rozhodnutí NS nepovažuji za správnou. Parlamentní činnost, která má být chráněna plnou svobodou projevu, se neuskutečňuje jenom v plénu, výborech a komisích sněmoven. Jednací řády obou komor upravují činnost i dalších orgánu v parlamentu, např. podvýborů a parlamentních klubů. Prostřednictvím těchto klubů se poslanci a senátoři podílejí na řízení dané komory, sjednocují postup při zákonodárném procesu a další rozhodovací činnosti, kluby jsou pro řádný chod komor nezbytné. Postavení klubu upravují, pokud jde o Sněmovnu, zejména paragrafy 77 a 78 jejího jednacího řádu, činnost senátorského klubu především paragrafy 20-22 příslušného zákona.
Klub mohou utvořit a také utvářejí při dosažení stanoveného počtu i ti, kteří nejsou členy politické strany. Bylo by nelogické, aby projevy k témuž tématu pronášené v plénu, výborech či komisích Sněmovny byly nestíhatelné, ale za výroky v klubech by mohli být jejich členové postiženi.
Argument J. Wintra v článku Soumrak poslanecké imunity ?, že ad absurdum dovedeno mohl by poslanec na jednání poslaneckého klubu telefonicky organizovat vraždu nebo jiný závažný zločin a pořád by to byl nestíhatelný projev v orgánu Sněmovny je nelogický. Organizování zločinu, ať již by se uskutečňovalo na schůzi poslaneckého klubu nebo ve výboru Sněmovny by bylo postižitelné proto, že nejde o projevy, ale o jednání, na které toto ustanovení nedopadá. Kluby nejsou sice orgány komory, ale jsou jednou z forem činnosti parlamentu, která je upravena zákony nikoli jen vnitřními předpisy politických stran. Zmíněné ustanovení ústavy má chránit svobodu projevu ve všech formách a institucích parlamentní činnosti, která je v zákonech upravena.
K obecným principům patří, že snahy o sjednocení názorů poslanců a senátorů o dodržování volebního programu, na základě kterého získali mandát od voličů, jsou ze strany vedení těchto klubů legitimní. Nemůžou se však uskutečňovat prostředky protiprávními, které svou intenzitou přesahují vymezení pojmu projevu. K takovým protiprávním prostředkům patřili např. tzv. poslanecké reversy a další snahy zabezpečit věrnost volebnímu programu předem podepisovanými závazky a finančními postihy za neplnění programu strany nebo jiné podobné pokusy. To však je jednání odlišné intenzity a jiného druhu a nejde jen o „projevy“ učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu.
Václav Pavlíček, Právo 1.11.2012
(Autor je ústavní právník)
související: