Když v r. 2010 ODS loudila hlasy voličů, slibovala div ne pozemský ráj ve státním zastupitelství, jehož důvěryhodnost utrpěla ošklivé šrámy v důsledku zneužití moci státních zástupců ve známé „kauze Čunek“ a jí vyvolané „válce žalobců“. Ironií osudu se stalo, že hlasatelem lepších časů byl capo di tutti capi pachatelů „kauzy Čunek“ Jiří Pospíšil, ale to nevadilo ani vedení ODS, ani voličům. Obrat k lepšímu měl přinést nový zákon o státním zastupitelství a nahrazení zprofanované nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké tajuplným „spasitelem“ nezpochybnitelných lidských a odborných kvalit.
Od volebních slibů k činům bývá někdy hodně daleko. Nejinak je tomu v tomto případě. Nový zákon nebyl připraven, a když se konečně odborníci dohodli na jeho věcném záměru, který dorazil do vlády až v únoru r. 2012, vyvolal v prokorupčním pozadí vládních kruhů tak velké znepokojení, že to přimělo Petra Nečase, aby půl roku sabotoval jeho projednání. Nyní žijeme v očekávání paragrafového znění, které má ministr spravedlnosti předložit do 31. března 2013.
Se „spasitelem“ to dopadlo podstatně lépe. Po nechutně zdlouhavém odvolávání Renaty Vesecké Jiří Pospíšil přestavil nejdříve „kmotrovi“ Romanu Jurečkovi, a pak i veřejnosti dosavadního českého zástupce v Eurojustu Pavla Zemana, nesporně slušného a nezkorumpovaného člověka, odborně zdatného a nezatíženého vazbami na různé místní kliky. K němu jako posila časem přibyla Lenka Bradáčová s pověstí „Cattaniho v sukních“, jež vystřídala v čele Vrchního státního zastupitelství v Praze Vlastimila Rampulu, spojovaného s Renatou Veseckou. Významnou personální změnou byl jistě následný pád „šedé eminence“ pražského „vrchního státního zametačství“, exprokurátora Libora Grygárka. Na Nejvyšším státním zastupitelství byly posíleny pozice „rudých“ vojenských prokurátorů jmenováním Igora Stříže do postavení 1. náměstka NSZ a Tomáše Havlíka a Romana Hájka na místa ředitelů odborů. V tomto směru postupoval Pavel Zeman opačně než Renata Vesecká, v které viděl Mirek Topolánek záruku postupného zlomení moci předlistopadových prokurátorů, jichž je ve sboru stále přibližně třetina, drží velkou část vedoucích funkcí a pečují o zachování totalitních pracovních zvyklostí.
Na to, že celý sbor státních zástupců čítá přibližně dvanáct příslušníků, je personálních změn proklatě málo a nejdou do hloubky. Je přece známo, že „jedna vlaštovka jaro nedělá“. Nedá se očekávat, že se masa státních zástupců rychle vzdá zakořeněných zlozvyků kvůli víceméně osamělým lidem s čistýma rukama na vrcholu pyramidy.
Mluvím-li o zlozvycích, nechci tím říci, že se ve státním zastupitelství nevyskytují slušní lidé, odborně způsobilí, kteří dělají svou práci se zájmem a na slušné úrovni. Ale i jim by se lépe dýchalo, a účinnost jejich práce by vzrostla, kdyby byli motivováni možností kariérního růstu, a kdyby se v chování soustavy neuchovávaly neblahé manýry, přenesené z prokuratury totalitního státu. Růst nemají kam, protože vedoucí místa mají dlouhodobě obsazena „staří ještěři“ (terminus technicus, vymyšlený bývalou nejvyšší státní zástupkyní, exprokurátorkou Marií Benešovou). A špatným návykům nikdo nečelí.
Nectností soustavy státního zastupitelství je uzavřenost do sebe, spojená se zvykem důsledné „obrany hradu“, která začne působit, kdykoli se vynoří stížnost nebo jen upozornění na nesprávnost úředního postupu, směřující k vyvození osobní odpovědnosti chybujícího státního zástupce. Představa, že státní zástupce může při výkonu chybovat, se pokud možno nepřipouští. Při jejím popření je povoleno použít jakýchkoli prostředků, jako převedení debaty na věc, kterou stěžovatel nenamítá, a v krajním případě se nedbá ani na zákonem posvěcenou zásadu materiální pravdy (malá lež neškodí). „Konečnou stanicí“ je pak poučení stěžovatele, že na další obdobné námitky již nebude reagováno, o čemž nebude samostatně vyrozuměn. Dlouholetý výkon povolání v podmínkách, v nichž se selhání netrestá, má na slabší jedince zničující účinky.
Výše uvedená tvrzení přiblížím na zcela malicherném případu z vlastní praxe, který mohl skončit pouhým upozorněním chybujícího nadřízeným, že se má více soustředit na práci, kdyby se samo státní zastupitelství nerozhodlo věc vyřídit úředním postupem.
další článek autora: Rudí prokurátoři
Stalo se, že jsem obdržel vyrozumění jistého státního zástupce, že má podání z 5. 5. a 6. 5. 2012 vyhodnotil jako stížnost na chování státního zástupce podřízeného státního zastupitelství, a proto je postupuje k vyřízení příslušné vedoucí státní zástupkyni, přímé nadřízené provinilce. Podivil jsem se, protože jsem žádná podání s uvedenými daty neměl ve svém archivu a nepamatoval jsem si, že bych si na dotyčného stěžoval. Nakonec se ukázalo, že státní zastupitelství vyhodnotilo jako tzv. „jiné podněty“ dva mé články, uveřejněné na internetových serverech. Nemuselo mě to dále zajímat, protože takový postup zákon státnímu zastupitelství umožňuje.
Jenže se ukázalo, že dotyčného provinilce se týká jen jeden z článků. Druhý pojednával o úplně jiné záležitosti, právě řešené jinde ve složitém řízení. Pokud už si státní zastupitelství článku všimlo, jeho použití na správném místě mohlo prokázat dobrou službu. Státní zástupce, jenž články vyhodnotil, se patrně na svou práci nesoustředil a vyvolal malý zmatek. Upozornil jsem na tuto drobnost jeho nadřízeného s cílem dosáhnout doručení textu tam, kde mohl být užitečný. Tím jsem to považoval za vyřízené.
Nikoli však příslušné státní zastupitelství, které mě vyrozumělo, že mé sdělení bude prošetřeno v rámci vnitřního dohledu. Pomyslel jsem si, že se přece jen začalo blýskat na lepší časy, když se i z drobné nedbalosti vyvozují důsledky.
Ošklivě jsem se ale zmýlil. Dalším dějstvím byl přípis, z něhož jsem se dověděl následujcí: „Vaše podání bylo odloženo jako nedůvodné, protože v postupu státního zástupce nebylo výkonem vnitřního dohledu shledáno žádných pochybení. Důvodně posoudil Vaše podání ze dne 5. a 6. 5. 2012 jako stížnost na chování státního zástupce nižšího státního zastupitelství a postoupil je jeho nadřízené, která byla k prošetření stížnosti příslušná. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že mezi adresáty podání nebyla výslovně uvedena příslušná vedoucí státní zástupkyně. Není přitom podstatné, jak jste podání označil, rozhodující je v tomto směru obsah doručeného podání.“ Následovalo obvyklé poučení, že „další obsahově shodné podněty státní zástupce nepřezkoumává a podatele o jejich přijetí nevyrozumívá.“
Toto je především ukázka hojně užívaného způsobu odrážení útočníka při „obraně hradu“, odpovídající přísloví: „ty s námi o voze, my s tebou o koze“. Mimo to z textu je zřejmé, že jako výraz úcty ke stěžovateli jej vypracoval někdo, kdo nevěděl, o co se jedná. Odpověděl, jako by 5.5. a 6.5.2012 na státní zastupitelství přišla standardní podání s uvedením několika adresátů, s označením účelu a napadající zmíněného státního zástupce z nižšího stupně. Dále navozuje představu, že nesouhlasím s tím, že mé podání bylo vyhodnoceno jako stížnost na státního zástupce a bylo odesláno jeho nadřízené. Autor pamfletu vůbec nevěděl, že jeho nedbalý kolega ve skutečnosti vyhodnotil články a jeden z nich postoupil někam, kam neměl. Zásada materiální pravdy zde hořce zaplakala.
Metoda „ty s námi o voze, my s tebou o koze“ se používá poměrně často. Je zřejmé, že jeden nejvyšší státní zástupce s čistýma rukama a dobrými úmysly se nemůže zabývat vyhlazováním takových nešvarů prostě proto, že na to nemá kvůli závažnějším věcem čas. Nedojde-li k hlubšímu zásahu do obsazení vedoucích funkcí, žádných změn ve stylu práce státních zástupců se nedožijeme.
Může se zdát, že jde o drobnost, která nestojí za popsaný papír. Ale nechť si laskavý čtenář uvědomí, že není žádná záruka, že se stejnou „péčí“ nepřistupují státní zástupci k vyhodnocování důkazů v přípravném řízení a že stejně tvrdě nevzdorují stížnostem na nesprávný postup policie nebo podřízených státních zástupců. Zatímco mezi mnou a státním zastupitelstvím kvůli této drobnosti vypukla pouze žabomyší vojna, obdobný přístup jejich práce k trestnímu řízení může mít na konci nevinné lidi za mřížemi nebo naopak neoprávněné odložení stíhání skutečných zločinů. Opět ze své praxe si dovoluji tvrdit, že v trestním řízení se občas dějí věci ještě daleko horší. Na mýtu o neomylnosti, který šíří státní zástupci sami o sobě, a na jejich téměř úplné netrestatelnosti to ale nic nemění.
Další články autora: