Konečně jsme se dočkali amnestie prezidenta republiky, o kterou usilovala již exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová a dvakrát o ni v předchozích letech žádal spolek Šalamoun. Páně prezidentovo rozhodnutí z 1. ledna 2013 je jedním z nejužitečnějších, jež během svého působení v roli hlavy státu učinil (upozornění: amnestie se nedotkne žádného z chráněnců spolku Šalamoun).
Amnestii vyhlásil stejně jako Ivan Gašparovič, prezident Slovenské republiky, ve chvíli, kdy své rozhodnutí mohl opřít o silné politické odůvodnění. Na počest vzniku samostatného českého státu prokázal dobrodiní tisícům pachatelů drobných trestných činů a jejich blízkým a současně vyřešil přeplněnost věznic, která se přiblížila ke kritické hranici. Žádné jiné schůdné opatření ke snížení počtu vězňů nebylo na obzoru. Kromě toho ušetřil vězeňství, vládou finančně tradičně škrcenému, přibližně šest milionů Kč denně.
K příznačným projevům české národní povahy patří závistivost a pomstychtivost. Nepřekvapuje proto, že ohlasy na vyhlášení amnestie nejsou zdaleka jednoznačné a už vůbec ne výlučně pochvalné. Očekávám ale, že po vychladnutí horkých hlav budou muset kritici alespoň uznat, že Václav Klaus si při rozhodování o amnestii vedl uměřeně. Neotevřel brány věznic odsouzeným, jejichž pobyt na svobodě by mohl zhoršit bezpečnostní situaci ve státě, a projevil soucit se starými lidmi, pro které je věznění zvlášť citelným trápením. Myslím si dokonce, že pan prezident mohl být ještě velkorysejší zvýhodněním odsouzených, na nichž jsou obživou a výchovou závislé malé děti.
Tresty v amnestovaných skupinách odsouzených dopadají nejen na ně, ale také na jejich blízké, a to často velmi bolestivě. Výkon trestu je v amnestovaných případech nákladný, ale užitek z něj pro společnost nepatrný nebo žádný. Představa, že odsouzený se během krátkého trestu polepší působením výchovné péče poddimenzované vězeňské služby, je naivní: nejsou peníze na zaměstnání dostatečného počtu pedagogů a psychologů a přeplněné věznice nemají dostatečné prostory pro provádění výchovných programů. Mnozí odsouzení se naopak během trestu naučí od zkušenějších spoluvězňů věci, jejichž znalost jim neprospěje. Krátkodobý trest sice způsobí bolest odsouzenému a jeho blízkým, společnosti ale nepřinese nic.
Předpokládám ostatně, že nedojde-li k zásadní změně trestní politiky státu, jejíž slabinou je nedocenění prevence kriminality, nedostatečná postpenitenciární péče a nechuť soudů k používání alternativních trestů, během krátké doby budou naše věznice opět přeplněny.
Nespokojenost kritiků vyvolalo rozhodnutí zastavit trestní stíhání obžalovaných, jejichž případ nedospěl za osm let od zahájení k pravomocnému rozsudku. Právem poukazují na to, že díky velkorysosti pana prezidenta mohou uniknout spravedlnosti pachatelé složitých případů hospodářské trestné činnosti s velkou způsobenou škodou, z nichž některé jsou před dokončením. Kritika má ale slabá místa. Především je jisté pouze tolik, že další pokračování dlouhých procesů zatíží justici pracovně i finančně, aniž by byla záruka, že nakonec skutečně dojde k odsouzení obžalovaných. Doplňování dokazování je u tak starých případů nesmírně obtížné, pracné, často až nemožné. Zejména ale kritikům uniká, že dlouhé trestní řízení je samo o sobě trestem, neboť vystavuje obžalovaného a jeho blízké dlouhodobé psychické zátěži, často rozvrací jeho rodinné, společenské a obchodní vztahy a ztěžuje mu rozhodování o čemkoli, co se týká jeho budoucnosti. Mluvit o beztrestnosti pro ty, jejichž trestní stíhání bylo amnestií zastaveno, je proto poněkud nepřesné. Každý občan má ústavněprávně zajištěný nárok, aby jeho trestní věc byla vyřízena co nejrychleji, bez zbytečných průtahů, přičemž překročení únosné délky řízení se považuje za porušení pravidel spravedlivého procesu. Judikáty Evropského soudu pro lidská práva stanoví hranici únosnosti na šest let.
Ovšem, jména některých obžalovaných, jež Václav Klaus ušetřil dalšího trápení, vyvolávají vášně bez ohledu na to, že opatření přinese úlevu také převažujícímu počtu veřejnosti neznámých stíhaných. K jejich utišení by mělo přispět uvědomění jiného, společensky dobře přijatelného účinku prezidentova pobuřujícího rozhodnutí: prostředky, jež by vázalo možná marné úsilí o završení mnohaletých procesů rozsudkem, lze efektivněji využít na čerstvější případy, u nichž je vyhlídka na zdárné završení nadějnější.
Amnestii lze považovat za zvláštní, popřípadě plošný případ udělení milosti. Souhlasím s názorem pana Ladislava Jakla, tajemníka pana prezidenta, že každá milost je nespravedlností svého druhu. Vztahuji jej i na amnestii. Zcela jistě ji budou považovat za nespravedlivou nejen výše zmínění kritici rozhodnutí pana prezidenta, ale obecně všichni odsouzení, na které se nedostalo. Mezi nimi zvláště ti, na které se amnestie přímo nevztahuje, ale přece jen se jejich nějak dotýká. Např. se poukazuje na to, že díky ní uniknou spravedlnosti spoluobžalovaní Petra Smetky v kauze H- systém. A právě Petr Smetka může vnímat amnestii jako nespravedlnost, neboť zůstane sám na povinnost nahradit poškozeným škodu.
Nešťastně se budou cítit všichni, jimž byly před 1. lednem 2013 uloženy soudem 1. stupně nízké tresty, na které by se mohla vztahovat amnestie, ale rozsudky nenabyly právní moc, protože odvolací řízení proběhne až v letošním roce. Jejich procesy budou nerušeně pokračovat. Možná jim vynesou tresty, jimž při rychlejším vývoji procesu mohli díky amnestii uniknout.
Žehrat mohou odsouzení, jejichž věc dospěla poměrně nedávno k pravomocnému rozsudku i po více než po osmi letech. Budou litovat, že se pan prezident k vyhlášení amnestie neodhodlal o několik měsíců nebo let dříve, kdy jejich trestní stíhání nebylo dosud uzavřeno. Bude mezi ně například patřit odsouzený, jehož trestní stíhání skončilo pravomocným odsouzením po jedenácti letech. Byl celkem třikrát zproštěn viny a odsouzen byl až po změně složení prvostupňového senátu, vynucené odvolacím soudem. Průtahy v tomto případě jdou zčásti na účet nečinnosti žalobkyně, ve zbytku je vyvolala předsedkyně odvolacího senátu sveřepostí, s kterou si vynucovala změnu prvostupňového rozsudku, dopouštějíc se opakovaně účelových procesních pochybení. Dopady dlouholetého trestního stíhání do jeho osobního života jsou nenapravitelné. Nicméně mu nezbývá, než závidět šťastnějším „kolegům“, kteří byli postiženi méně, ale dočkali se záchrany.
Pan prezident se patrně nedočká vděku od poškozených s přisouzeným nárokem na náhradu škody, z jehož nenaplnění hrozila odsouzeným přeměna podmíněného trestu na nepodmíněný. Nároky poškozených zůstávají i po amnestii zachovány, nicméně donucovací nástroj zanikl. Obětem tak prakticky zbudou jen oči pro pláč. Bohužel to odpovídá obvyklému přístupu státu k poškozeným: jejich procesní postavení v trestním řízení je slabší než práva obviněných.
Situacím, v nichž se amnestie stane křivdou pro neamnestované a pro poškozené, zřejmě nelze předejít. Kritici páně prezidentova rozhodnutí by si měli ujasnit, zda skutečně došlo k tak velké nespravedlnosti, že by se kvůli ní v budoucnu žádná další amnestie nesměla konat, a zda skutečně tato událost stojí za tolik hluku.
Žádný z kritiků páně prezidentova rozhodnutí o zastavení trestního stíhání v dlouhých procesech se nezamyslel nad otázkou, proč vůbec došlo k neúnosným průtahům amnestií zastavených řízení, zda příčiny dosud trvají a zda navozují nebezpečí opakování takových případů v budoucnosti, popřípadě zda by neměla být přijata opatření, jež by vzniku podobných nepřístojností předcházela. V mnoha případech neúnosná délka řízení je výsledkem nezpůsobilostí orgánů činných v trestním řízení vypořádat se v přiměřené době s nezvyklou problematikou, do které nelze proniknout bez odborných znalostí, přesahujících rámec základních trestněprávních předpisů a běžných kriminalistických dovedností. Musíme si přiznat, že v době, kdy se zahajovaly nyní amnestované kauzy, byl tento druh kriminality pro orgány činné v trestním řízení stále ještě nový, takže jim chyběly zkušenosti. Ostatně mám důvodné obavy, že i dnes jsou složité případy hospodářské kriminality pro některé orgány příliš velkým soustem, takže u některých současných rozpracovaných kauz může v budoucnosti opět dojít k překročení únosné hranice trvání trestního stíhání.
Od tohoto poznání vede krátká cesta k pochopení účelnosti záměru na zřízení specializovaného protikorupčního státního zastupitelství, vybaveného odborníky, způsobilými vyznat se v záludnostech skutkové podstaty vyšetřovaných podezření. Mělo by být ale i výzvou pro orgány činné v trestním řízení, aby při projednávání stížností poškozených na zmatečný způsob vedení trestního řízení odložily nemístné sebevědomí a projevy arogance a aby s pokorou přijímaly podněty k zdokonalení a urychlení vyšetřování. Dosud se stěžovatel nejspíš dočká vyrozumění, že jeho výhrady jsou liché a na další obdobný podnět nemá očekávat odpověď. Nakonec pak dojde na ono pověstné „vyšetřování skončilo, zapomeňte“ a konečnými vítězi se stávají pachatelé.
Komentáře politiků a novinářů k amnestii odhalují zvláštní úlohu prezidenta republiky v české společnosti: hromosvodu, sloužícího k siláckému vybíjení potřeby předvádět svou vlastní skvělost beztrestným haněním prezidenta, jemuž jeho postavení nedovoluje účinně se bránit. Všechny projevy nevole padají výlučně na něho, ačkoli amnestii kontrasignoval předseda vlády Petr Nečas a je za ni tedy spoluodpovědný. Na něj ale nikdo neútočí. Myslím, že Klausovi nenávistníci budou po vypršení jeho mandátu zaskočeni prázdnotou na místě oblíbeného terče, za který budou jen obtížně hledat rovnocennou náhradu.
Dlší články autora: