Na středečním sněmovním semináři o nesmrtících zbraních jsme dostali od většiny přítomných odborníků jasný vzkaz, abychom v případě snahy o zpřístupnění nesmrtících zbraní širší veřejnosti šli ještě dál, tedy abychom se pokusili změnit zákon o nutné obraně. Mezi diskutéry byl přítomen také bývalý soudce Nejvyššího soudu Pavel Kučera, který se podílel na všech úpravách tohoto zákona v minulosti a o své zkušenosti se rozhodl s ostatními podělit.
Předlistopadová praxe byla na institutu trestního práva - nutnou obranou - velice skoupá a vycházela v podstatě z toho, že se stát postará o svého občana od narození až do smrti tzn., že zajistí i jeho bezpečnost. Není tedy na občanovi, aby se o sebe staral sám, nebo aby dokonce vzal do svých rukou zajištění své bezpečnosti. Institut nutné obrany sice formálně existoval, ale jeho aplikace jako institutu zaručující beztrestnost fakticky využíván nebyl. Existoval dokonce judikát NS, který nepostihoval jako nutnou obranu případ, kdy násilník vnikl do bytu jiného a majitel bytu v sebeobraně usmrtil.
čtěte také: Dostali jsme apel: Buďte odvážnější. Je třeba upravit nutnou obranu
Mám za to, že tato praxe postihovala celý tzv. východní blok, protože i podle jejich ideologie nejvýsostnějším ochráncem jedince je společnost, tzn. v tomto případě stát.
K postupnému narovnávání této praxe začalo docházet až po změně společenských poměrů po roce 1990, pokud říkám postupně, myslím to v plném smyslu toho slova, protože legislativně se úprava nutné obrany v trestním zákonu v první polovině 90. let nezměnila a soudní praxe v souladu s touto legislativní formou se měnila jenom pozvolna. Jakýmsi legislativním hybatelem byl případ usmrcení příslušníka hnutí skinhead sochařem Opočenským, i když podle mě to nebyl případ hodný následování. Skutečností je, že čin Opočenského byl hodnocen jako nutná obrana a Opočenský nebyl za něj trestně odpovědný. Legislativní změny, které potom následovaly, v podstatě reagovaly na tento případ a do textu zákonné úpravy se dostaly pojmy jako je bezprostřední ohrožení, přiměřenost apod.
Posléze byly navrhovány ještě další změny, které do potřeby nutné obrany zahrnovaly stav jako strach, úlek, zmatek a podobně, ale k rozšíření nutné obrany na tento stav nedošlo a zmíněné pojmy se dostaly až do úpravy nového trestného činu zabití, podle paragrafu 141 trestního zákona.
Pokud je nyní navrhována nová úprava netrestnosti z důvodů nutné obrany, vychází ze stávající zákonné úpravy a rozšiřuje jednak o již opakovaně zmíněný stav strachu, úleku, zmatku apod. a zcela nově i o obranu obydlí, pro níž neplatí ani přiměřenost. K obraně vlastního obydlí smí použít dle tohoto návrhu čehokoliv a nemusí se ohlížet na přiměřenost intenzity této obrany. Pakliže bych to měl charakterizovat zjednodušeně a srozumitelně použil bych známého srovnání „mé obydlí, můj hrad“ a kdo tento princip naruší, ví do jaké nepříjemnosti se dostává.
Další čánky z rubriky Nesmrtící zbraně: