Přísloví „když dva dělají totéž, není to totéž“ platí i v legislativní činnosti. Do rámusu kvůli novoroční amnestii prezidenta republiky nakonec zazněly i rozumné hlasy, které místo neplodného štvaní a psychopatických výzev k obžalování Václava Klause pro vlastizradu začaly hovořit o praktické pomoci poškozeným, jimž amnestie ztížila přístup k získání odškodnění od obviněných.
Věcné řešení jako první nabídli „véčkaři“. Předložili poslanecké sněmovně návrh zákona, jehož přijetí by poškozeným přineslo hned tři výhody: zproštění soudních poplatků, osvobození od povinnosti složit jistinu v případě uplatnění návrhu na předběžné opatření a posléze bezplatné zastoupení advokátem. S výjimkou příznivého ohlasu z klubu KSČM byla odezva z ostatních stran jednoznačně odmítavá. Velmi rozhodně se proti těmto záměrům postavil poslanec Marek Benda /ODS/ a v opoziční části spektra poslanec Jeroným Tejc dotčeně tvrdil, že Věci veřejné si přivlastnily myšlenku ČSSD.
Projednání natož přijetí návrhu zákona v Poslanecké sněmovně je za těchto okolností zcela nepravděpodobné. Pro politiky přece není důležité, zda by přinesl prospěch tisícům poškozených, z nichž část by se ani vymáhání odškodnění v civilním řízení neodvážila z důvodu nedostatku finančních prostředků a z právní bezradnosti. Daleko důležitější je zabránit uplatnění jakékoli myšlenky, přicházející ze strany Věci veřejné. Hra o zachování moci loupeživých tradičních stran má přednost před starostí o blaho občanů.
čtěte také: Soudce Šott spolkl hořkou pilulku
Nakonec se ale hlas rozumu ozval také od Bendova stranického kolegy, ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Ministerstvo se začalo zabývat potřebami poškozených a připravuje svůj návrh zákona. Jenže ten má pouze umožnit zproštění poškozených povinnosti zaplatit soudní poplatky. Poplatková povinnost ale není jedinou překážkou, odpuzující poškozené od pokusů o vymožení odškodnění cestou civilního řízení. Velkou zátěží pro ně bude především palmare advokátů. A řešení přes pomoc České advokátní komory není jednoznačně bezplatné. Ostatně advokátní komora může, ale nemusí zastoupení poskytnout. Méně častou, ale přesto se vyskytující a nepříjemnou překážkou bude nutnost zabránit odpůrci předběžným opatřením v „odklánění“ majetku z dosahu poškozených. To je ovšem spojeno s povinností složit jistinu. Mezi poškozenými je hodně takových, které na rozdíl od poslanců a vládních úředníků bolí každá koruna.
Ministerský návrh tedy ve srovnání s „véčkařským“ řeší jen třetinu z finančních překážek pro poškozené, a navíc má proti němu značné časové zpoždění. Je teprve ve stavu zrodu, zatímco „véčkařský“ návrh již leží ve Sněmovně několik týdnů a předkladatelé se marně domáhají jeho projednání. Působí to dojmem, že zpracovatelé ministerského návrhu vůbec netuší, jak velkými náklady může být žalobce v civilním řízení zatížen. Okolnost, že je někdo předběhl a poslal do Sněmovny zákon, jehož přijetím by se stal ministerský návrh nadbytečným, je nezajímá. Jsou přesvědčeni, že z výše svého postavení si mohou dovolit nevzít poslaneckou iniciativu na vědomí. Než by vládní koalice přijala hotovou práci nenáviděných „véček“, raději platí z peněz daňových poplatníků nadbytečnou práci ministerských úředníků.
Za daných okolností je ministerská iniciativa jen šidítkem, které má předstírat, že vládní koalice se stará o potřeby voličů, kteří ji ve skutečnosti zajímají jen před volbami.
Podobná situace nastala i v oblasti snah o zrušení nebo aspoň omezení neblahých účinků přijetí zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi. Zde se spojily vládní strany s opoziční sociální demokracií k předstírání zájmu na zabránění „tunelování“ státu ve prospěch církví. Poslanecká sněmovna přijala novelu dle návrhu poslance Michala Doktora, která uvalila na církve povinnost platit daň z příjmu při prodeji majetku, získaného na základě narovnání. Sociální demokracie dala velkoryse tomuto návrh přednost před svým vlastním.
Poslanci ale zejména dali přednost přijetí tohoto nicotného opatření před projednáním komplexní novely zákona, předložené stranou Věci veřejné, kterou odmítli zařadit na program jednání. Veřejnosti tak opět zalepili oči šidítkem: poslanec Michal Doktor odhaduje výnos z uplatnění novely na 0,5 – 2 miliardy Kč, zatímco „véčkařská“ by ušetřila státní pokladně nejméně 25 miliard Kč.
ODS a TOP 09 vždy dávaly ve vztahu k majetkovému narovnání s církvemi najevo, že „z cizího krev neteče“ a obhajovaly záměr na vyplacení finanční náhrady za nevydaný majetek ve výši 59 miliard Kč, jejíž výše byla stanovena trestuhodně neprůhledným způsobem. V době, kdy se po všech žádá ohled na nezbytnost omezení výdajů státního rozpočtu, kdy vládní politika „škrtů“ tvrdě dopadá zejména na sociálně slabé vrstvy obyvatelstva a stále více občanů se propadá pod hranici chudoby, s nestydatou upřímností nadřazují jakési své zájmy na obdarování církví nad povinnost starat se o blaho občanů.
ČSSD jako nejsilnější opoziční strana se chová v podstatě stejně, ale na rozdíl od stran vládní koalice pokrytecky. V přístupu k zákonu o majetkovém narovnání předstírá nevoli, napadne jej ústavní stížností a podpořila novelu Michala Doktora. Ale tím jen zájem o blaho občanů předstírá. Osud ústavní stížnosti je nejistý a nikdo netuší, kdy o ní Ústavní soud ČR rozhodne. Její úspěch by sice byl velkolepým zásadním řešením, ale je možné, že se dostaví až v době, kdy již bude vše vydáno a zčásti rozkradeno. Na srovnání ústavní stížnosti s „véčkařskou“ novelou platí přísloví o vrabci v hrsti a holubovi na střeše.
V tomto směru není mezi vládními stranami a ČSSD žádný rozdíl: všechny svorně nakládají s občany jako s ovcemi, které zde jsou na to, aby byly jimi stříhány. Je pozoruhodné, že trvají na jejich odírání ve prospěch církví v době, kdy i z některých nekatolických církví se projevuje odpor k zákonu. Hamižnost přece nepatří ke křesťanským ctnostem, stejně jako rozhazovačnost ve vztahu k veřejným rozpočtům nectí politiky.
Dodávám, že nejsem členem strany Věci veřejné, ani jsem ji nevolil. Nicméně jako člen spolku Šalamoun jsem vždy na straně slabých. V obou výše uvedených případech se za jejich životní zájmy nepostavil nikdo jiný tak důsledně jako právě tato ostrakizovaná strana, ač myšlenky „véčkařských“ novel nejsou převratné a kdokoli měl možnost je uplatnit, pokud by mu skutečně blaho občanů leželo na srdci. Nikdo jiný se ale nenašel.
Další články autora: