Události posledních dnů působí dojmem, jako by Václav Klaus nedbal na to, jaké vzpomínky z posledních týdnů jeho působení v úřadě prezidenta republiky zůstanou v paměti národa. Není to velké překvapení, protože pan prezident vždy dával najevo, že myslí vlastní hlavou a hlasitý nesouhlas s jeho názory ho nebolí. Tentokrát ale vyvolal hluk, který dřívější odezvy na jeho činy značně přesahuje.
Po vyhlášení amnestie, kterou oceňuji jako ušlechtilý čin a rozumné opatření a po oznámení, že ještě před odchodem z úřadu udělí několik milostí (kéž by tentokrát neskrblil!), vyvolal další pobouření navržením bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce zástupkyně veřejného ochránce práv. Tvrdý bulvár ocenil tuto zprávu jako další „kontroverzní rozhodnutí, které má na triku“, nebo dokonce jako jeho „další šílený nápad“. Pochopení se ale nedočkal ani u méně pokleslé části smečky hlídacích podvraťáků demokracie, o politických pletichářích nemluvě. Všichni se na něj vrhli jako sršni.
Souběžný návrh na zvolení do téže funkce poslance Stanislava Křečka se naopak obešel celkem bez komentářů, což považuji za správné.
Také pro mne je zpráva o navržení Renaty Vesecké překvapující, a to ve více souvislostech. Nevím, co pana prezidenta k této volbě přivedlo, ale ještě více se divím, že navržená dáma se skromností sobě vlastní a s ruměncem rozpaků ve tváři nabídku s díky neodmítla. Veřejné pobouření mohli přece oba předjímat. Mimo to si myslím, že profese deformuje myšlení. Myšlenkové pochody dlouholetých státních zástupců jsou přizpůsobeny jejich úloze „lovců lebek“, která je dost podstatně odlišná od postavení ochránce občanských práv, takže přerod osobnosti do nové role může být obtížný a nakonec se nemusí zdařit.
Považuji za nutné upozornit čtenáře, že můj přístup k dané věci má subjektivní stránku, danou vztahem k oběma aktérům zmíněného maléru. V komentářích obvykle podporuji pana prezidenta, i když se podílím na neveřejné polemice spolku Šalamoun s ním o pojetí institutu milostí. Takže čtenář může být překvapen, že najednou s něčím v jeho jednání nesouhlasím. Skutečně ale nemohu jednat jinak.
Naopak vůči Renatě Vesecké jsem byl kritický již v době, kdy působila jako krajská státní zástupkyně v Hradci Králové a později jsem se podílel na řadě návrhů na její odvolání i na trestním oznámení kvůli manipulaci s trestní věcí bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Věnoval jsem jí pozornost i jako publicista. Dokladů o tom je na internetových stránkách spolku Šalamoun archivováno určitě více než tucet.
Nicméně, nehledě na kritické projevy hodnotím Renatu Veseckou jako velmi kvalitní osobnost a můj postoj k ní je přátelský. Nadhled věku mi umožňuje nesměšovat pracovní přístup se soukromým.
Přes osobní výhrady k páně prezidentově záměru považuji bouřlivost rozhořčení jeho kritiků za nepřiměřenou. Renata Vesecká je velmi dobrá právnička, vysoce inteligentní, vzdělaná a společensky obratná dáma s velkými zkušenostmi z práce na státním zastupitelství, jejichž využití působením v jiné složce státního aparátu by bylo možno považovat za zhodnocení investice do ní vložené. Pokud vím, nemá zavazující vztahy k žádné politické straně, což je jejím dalším kladem.
čtěte také: Martin Stín: Amnestie jako nespravedlnost
Takže by vlastně neměl být žádný rozumný důvod, proč by měli hlídací podvraťáci demokracie a všelijací političtí pidižvíci plivat po hlavě státu kvůli tomuto návrhu. Jenže na ní leží stín odpovědnosti za zneužití moci státních zástupců k záchraně bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho trestní věci. Ale právě v této souvislosti musím poukázat na nemístnost podjatosti vůči panu prezidentovi.
V době propuknutí skandálu, známého jako „kauza Čunek“, kvůli němuž je Renata Vesecká stále ostrakizována, byl jejím nadřízeným ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, z titulu své funkce a svými skutečnými činy pravý capo di tutti capi pachatelů této nepřístojnosti. Zneužil svého postavení, aby hanebný skutek ospravedlnil, aby mu dal zdání zákonnosti a zejména nedopustil, aby byl kdokoli potrestán za protiprávní jednání. Důsledně tehdy odmítal návrhy na odvolání Renaty Vesecké z funkce a podněty ke stížnosti pro porušení zákona proti protiprávnímu usnesení NSZ z 4. června 2007. Aby zastřel svou vinu, nakonec obětoval Renatu Veseckou tím, že ji nechal odvolat z funkce. O jeho odpovědnosti za „kauzu Čunek“ se ale nemluví a veřejnost nereaguje pískotem na skutečnost, že jej personálně vyčerpaná a mravními zásadami opovrhující ODS po překvapivém – dle mého názoru zcela zaslouženém – vyhazovu z vlády nejdříve postavila do čela své krajské kandidátky a nakonec mu přihrála korýtko místopředsedy Poslanecké sněmovny ČR. Protože jeho návrat na výsluní se uskutečnil v rámci vnitrostranických pletich ODS, proběhlo to v klidu. Kdyby jej do funkce navrhl Václav Klaus, snesla by se na něj sprška kamení. Kde zůstala profesionální objektivita novinářů a politiků ?
„Kauza Čunek“ je bezkonkurenčně největším polistopadovým skandálem, spočívajícím ve zneužití moci státních zástupců. Trvalá nepoužitelnost Renaty Vesecké jako tehdejší šéfky úřadu pro jakoukoli vysokou státní funkci je ovšem výsledkem pohrdání vedení ODS veřejností a pokrytectvím ve vztahu k zmíněné nepřístojnosti. Dodnes vlastně nevíme, co a proč se tehdy všecko stalo: kdo a proč vyvolal trestní řízení proti Jiřímu Čunkovi, jak závažná a zda vůbec jaká byla pochybení severomoravských orgánů v něm, kdo a proč si objednal zásah ve prospěch Jiřího Čunka a jakým mechanismem bylo politické rozhodnutí přeneseno do úkonů státních zástupců. Související „válka žalobců“ rozvracela státní zastupitelství nejméně tři roky a dosud zcela nedozněla. Její ztišení přinesla až nekorektní stížnost pro porušení zákona Daniely Kovářové, které vyhověl Nejvyšší soud ČR v podivném řízení. Přesto nebyl nikdo volán k odpovědnosti: ani severomoravští policisté a státní zástupci, kteří podle jedněch údajně škodili Jiřímu Čunkovi, ani státní zástupci NSZ a Jihomoravského kraje, kteří podle druhých zneužili svou pravomoc na jeho záchranu. Paradoxně jediný postižený byl místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera, který jako soudce neměl vůči státním zástupcům žádnou pravomoc a nemohl jejich jednání ve prospěch Jiřího Čunka vyvolat. Přesto byl na popud Jiřího Pospíšila a předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové na konci své neposkvrněné celoživotní kariéry nepravomocně odsouzen kárným soudem v podstatě za to, že se společensky stýkal s exministrem spravedlnosti Pavlem Němcem a s Renatou Veseckou. Hanebným „práskáním“ jej pomohla „utopit“ krajská státní zástupkyně v Ostravě Zlatuše Andělová, v jejímž obvodu působnosti se údajně odehrála pochybení v neprospěch Jiřího Čunka. Sama se za své podřízené nemusela odpovídat, „práskáním“ si zajistila nedotknutelnost.
Renata Vesecká byla z funkce odvolána na návrh Jiřího Pospíšila až po třech a půl letech, a to bez odůvodnění, takže nelze oficiálně tvrdit, že padla kvůli „kauze Čunek“. Přesto na ní toto obvinění stále lpí. Její úloha při vypuknutí skandálu ale nebyla dosud veřejnosti objasněna, takže musíme připustit i možnost, že její zavinění bylo menší, než se obecně soudí. Mlčení o tajemstvích „kauzy Čunek“ je tak vůči ní nespravedlivé.
Nepříznivá reakce na páně prezidentův záměr vrátit ji do vysoké státní funkce je důkazem škodlivosti přetrvávajícího pohrdavého postoje politických i profesionálních orgánů k veřejnosti, které upírají právo na pravdu o „kauze Čunek“. I když páně prezidentův výběr Renaty Vesecké jako kandidátky na funkci zástupkyně veřejného ochránce práv mám za nešťastný, na druhé straně jej považuji za užitečný, neboť jím ukázal na nesplacený dluh, který vedení ODS a státního zastupitelství mají od r.2007 vůči veřejnosti. Pokud nebude splacen, obnovení důvěry ve státní zastupitelství bude stále ohroženo.
Další články autora: