Shodou okolností se stalo, že vzápětí po uveřejnění článku Volební soupeření ministrů I.,zabývajícím se bývalým ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem jako „ jedničkou“ na kandidátce ODS v Západočeském kraji, proskočila na veřejnost zpráva, že panu exministrovi hrozí další nepříjemnosti v souvislosti s policejním vyšetřováním „kauzy Vidnava“, o které je v článku rovněž zmínka. Jiskra vyskočila v pátek 20.9. 2013 z internetových stránek Víta Bárty,který stojí ve volebním soupeření proti Jiřímu Pospíšilovi jako „jednička“ na krajské kandidátce Úsvitu přímé demokracie. O objektivizaci informace se následně pokusil pohotový Radim Vaculík na Novinkách.
Podobná situace nastala již dříve, když Martin Kunštek, novinář a asistent poslance Františka Bublana, zveřejnil 29. června 2012 v článku na Britských listech zprávu, že do Sněmovny byla doručena žádost policie o vydání Jiřího Pospíšila k trestnímu stíhání právě v kauze „Vidnava“. Zpráva zapadla, nikdo ji patrně neprověřil, Sněmovna o vydání nejednala.
Radimu Vaculíkovi se Jiří Pospíšil k věci údajně vyjádřil tak, že v mediálním rozvíření této záležitosti vidí snahu „některých kruhů“ pomstít se mu za reformu justice. Vít Bárta má hrát v útocích na něj významnou roli. Vyšetřování „Vidnavy“ prý pan exministr vidí od začátku jako divné, či dokonce „cinknuté“, účelové a nezákonné. Poslední část jeho výroků je pozoruhodná: bývalý ministr zpochybnil neovlivnitelnost orgánů činných v trestním řízení. Připustíme-li, že Jiří Pospíšil mluví se znalostí věci, je to hrozné svědectví o kvalitě našeho právního prostředí, na které měl jako nejdéle sloužící ministr spravedlnosti nezanedbatelný vliv.
související: Pospíšil rozhodl o nákupu Vidnavy. Toto vnitřní sdělení je důkaz
Tato malá mediální bouře ve sklenici vody je nejspíš ohlasem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. září 2013, kterým soud vyhověl stížnosti bývalého ministra Pavla Blažka (ODS) pro porušení zákona v „kauze Vidnava“, kterou podal ve prospěch obviněných Františka Steinera, bývalého Pospíšilova ekonomického náměstka, a Ludvíka Kuly, bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR.
„Kauza Vidnava“ není výmysl novinářů ani Víta Bárty, jde o skutečně probíhající trestní řízení. Týká se odpovědnosti za zakoupení zchátralé budovy bývalého kněžského semináře ve Vidnavě za 29 mil. Kč Vězeňskou službou ČR od neprůhledného vlastníka Ústav Vidnava a.s. se záměrem přebudovat ji na detenční zařízení. Od počátku se vědělo, že resort spravedlnosti nebude mít na přestavbu finanční prostředky a dnes je již jasné, že se záměr neuskuteční.
Případem jsem se již dříve zabýval v několika článcích, jež jsou stále dostupné: Strach vane z Vidnavy, Dva exministři, Kiksy v Reflexu, Soudci sobě I a Hysterický Jiří Pospíšil a tonoucí ODS. K jejich obsahu se nebudu vracet.
Upřesním ale údaje o průběhu trestního řízení, konaného protikorupční policií, zpočátku vedeného pod dozorem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2. Bylo zahájeno 10.10.2011. Státní zástupci si zpočátku věc přehazovali jako horkou bramboru, nikdo s ní nechtěl nic mít.
Místně příslušný obvodní státní zástupce pro Prahu 2 Tomáš Bláha se 7.11.2011 z řízení vyloučil pro poměr k osobám, jichž se řízení týká. Na řadu přišlo Městské státní zastupitelství v Praze, které mělo rozhodnout o přikázání věci jinému z podřízených pracovišť. Věc připadla státnímu zástupci Luboši Pětníkovi. Ten se ale z obdobných důvodů dne 10.11.2011 z řízení rovněž vyloučil a s upozorněním, že na MSZ působí dvě státní zástupkyně se soukromým vztahem ke kauze a požádal Vrchní státní zastupitelství v Praze, aby určilo nové dozorové státní zastupitelství. Stalo se 21.11.2011. Usnesením státního zástupce VSZ v Praze byla věc přikázána Okresnímu státnímu zastupitelství Praha-západ, kde jí převzal přímo šéf úřadu Ondřej Šmelhaus.
Mezitím protikorupční policie nezahálela. Dne 21.2.2012 oznámila Františku Steinerovi a Ludviku Kulovi zahájení trestního stíhání podle § 160 odst.1 trestního řádu. Jiřího Pospíšila kupodivu neobvinila. Oba obvinění se bránili stížnostmi dozorovému státnímu zástupci ze dne 21.2.2012, ale ten je 19.3.2012 zamítl. Řízení mohlo nerušeně pokračovat dále buď k zastavení státním zástupcem nebo k podání obžaloby.
Do případu ale překvapivě až po čtrnácti měsících zasáhl ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS), který dne 7. 5. 2013 podal stížnost proti výše zmíněnému pravomocnému usnesení VSZ, neboť shledal, že předání věci mimo obvod působnosti Městského státního zastupitelství v Praze nebylo důvodné. Podle jeho názoru státní zástupce Ondřej Šmelhaus nebyl místně příslušným státním zástupcem. Neměl pak jinou možnost, než z toho důvodu napadnout i jeho usnesení o zamítnutí stížností obviněných.
Jak jsem výše uvedl, Nejvyšší soud ČR jeho názoru 12.9.2013 přisvědčil a přikázal Městskému státnímu zastupitelství v Praze, aby rozhodlo znova o určení místně příslušného dozorového státního zastupitelství. Současně zrušil usnesení státního zástupce Ondřeje Šmelhause. Děj se tak vrátil zpět do stavu ke dni 10.11.2011 a kromě toho sdělení obvinění z 21.2.2012 nejsou nadále pravomocná. Nový dozorový státní zástupce je bude muset přezkoumat. Výsledkem přezkumu může být jak zastavení trestního stíhání, tak jeho pokračování s opakováním úkonů, provedených pod dozorem státního zástupce Ondřeje Šmelhause. Hypoteticky by mohlo dojít i k rozšíření okruhu obviněných o Jiřího Pospíšila. Odtud pramení zájem, nervozita a nejistota o tom, co bude následovat.
Celá situace lehce připomíná zásah NSZ do trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. V každém případě exministr Pavel Blažek v zájmu procesněprávní čistoty řízení úspěšně vhodil písek do ložisek justiční mašinerie, jejíž kolečka se zadřela na pozoruhodně dlouhou dobu.
Ministr má pravomoc podat stížnost pro porušení zákona, nikoli povinnost. Toto vysvětlení slýchám od úředníků ministerstva i samotných ministrů i v případech, kdy zamítnutý podnět ke stížnosti pro porušení zákona směřoval proti hrůznému justičnímu přehmatu. Odůvodnění, s nímž zkušený Luboš Pětník poslal věc na Vrchní státní zastupitelství v Praze, mělo racionální jádro. Kdyby Pavel Blažek podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nevyhověl, nikdo by jej za to nemohl ukřižovat. Dokázal nevyhovět například v případu bývalého poslance Romana Pekárka, kterého Rathův žalobce Petr Jirát obžaloval na základě jediného, z hlediska zákonnosti pochybného důkazu, a dosáhl uvěznění obžalovaného na pět let. Nejistota o zákonnosti důkazu je z mého laického pohledu silnějším důvodem ke zpochybnění zákonnosti řízení než ryze formální pochybnost o správnosti úředního postupu. Proti vhodnosti ministrova postupu v kauze „Vidnava“ hovoří obrovské průtahy v řízení, které svým rozhodnutím vyvolal.
Za daných okolností je případ zajímavý z několika hledisek. Jeho srovnání s kauzou trestně stíhané bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové otevírá otázku vztahu politické a trestní odpovědnosti ministrů. Jiří Pospíšil prosazuje zásadu, že politické rozhodnutí ministra, učiněné v hranicích jeho vymezené pravomoci, nemá být měřeno kritérii trestního práva. U něj to v kauze „Vidnava“ zatím funguje, u Vlasty Parkanové v kauze „CASA“ nikoli. Státní zástupci zde stejně jako v řadě jiných případů uplatňují výběrový přístup ke spravedlnosti. Porovnáme-li složitost výchozích informací, s nimiž se musela v kauze „CASA“ vypořádat Vlasta Parkanová, s těmi, jež měl vyhodnotit Jiří Pospíšil v kauze „Vidnava“, je zřejmé, že paní exministryně obrany neměla šanci vyhnout se omylu, zatímco pan exministr spravedlnosti mohl úskalí projektu detenčního zařízení a souvisejícího nákupu budovy snadno prohlédnout. V nepřímé úměře k obtížnosti rozhodovacích procesů Vlastě Parkanové hrozí obžaloba, zatímco Jiří Pospíšil byl až dosud mimo nebezpečí a zhoršení jeho postavení je sice možné, ale málo pravděpodobné. S tím vším souvisí otázka, proč policie obvinila ministrovy podřízené, ale jeho samého nechala v klidu, ač bez jeho souhlasu by ke koupi vidnavského objektu nedošlo navíc měl od začátku vědět, že potřebné finanční zdroje na rekonstrukci objektu nemá a ani v budoucnu je nezíská.
V názoru na škodlivost rozhodnutí o zakoupení vidnavského semináře se v podstatě shoduji s policejním vyhodnocením s jedinou výjimkou: není správné vytýkat činitelům, odpovědným za vznik kauzy „Vidnava“, že jim mělo být jasné, že nebudou potřebné stovky míst pro chovance detenčních zařízení. Je pravda, že ke konci července 2013 bylo v obou detenčních zařízeních pouze 36 chovanců, takže ani stávající ubytovací kapacita není využita a budování nových by bylo zdánlivě nesmyslem. Nicméně v úvahách na počátku budování detenčních zařízení se přihlíželo k zahraničním zkušenostem, což vedlo k „velkým očím“ při odhadu velikosti jejich potřebné kapacity. V zahraničí jsou počty chovanců detenčních zařízení řádově vyšší, např. v Rakousku se jedná o několik osob. Zjevně jsou rozdíly v soudní praxi: naše soudy posílají do věznic se zvýšenou ostrahou i některé odsouzené, které by v zahraničí umístili v detenčním zařízení.
Ale připusťme, že stíhání jak Vlasty Parkanové, tak obviněných v kauze „Vidnava“ jsou v rozporu s principem subsidiarity trestního práva a mělo by tedy dojít k jejich zastavení. Ani pak ale kauza nesvědčí ve prospěch Jiřího Pospíšila. O zakoupení vidnavského objektu rozhodl jako nejvyšší funkcionář státní správy resortu. Jeho odpovědnost je vyšší než jeho podřízených, protože měl lepší možnosti pro vyhodnocení naděje na finanční pokrytí projektu. Manažerské rozhodnutí, které učinil, bylo neomluvitelné špatné. V době, kdy stát obecně a vězeňství zvlášť zápasily s obecným nedostatkem finančních prostředků, umrtvil 29 mil. Kč ze státního rozpočtu v nepoužitelném objektu a na úkor státu zvýhodnil neprůhledného původního vlastníka. Vlastně o tyto peníze stát připravil, protože z jejich vynaložení mu neplyne žádný užitek. Dobře řízená firma by bez milosti propustila vrcholového manažera, který prokázal nezpůsobilost předcházet vzniku krizových situací a způsobil jí tak velkou škodu. ODS se tedy jako dobře řízená firma nechová, protože bez ohledu na důkaz nezpůsobilosti postavila tohoto politizujícího advokátního koncipienta do významného postavení místopředsedy strany a „jedničky“ na krajské kandidátce. Svědčí to o její personální vyčerpanosti.
Mé úvahy nejsou v žádném případě „pomstou za reformu justice“. Nevím ani, o čem Jiří Pospíšil mluví. Během jeho dvou mandátů nedošlo k žádným významným změnám ve vnitřní struktuře resortu ani v systému řízení jeho součástí, jež by měly reformní povahu. Mohly začít přijetím nového zákona o státním zastupitelství, který Jiří Pospíšil sliboval již v předvolební kampani v r.2010, ale až do svého odvolání v červnu r.2012 jej nedokázal ani protlačit do Parlamentu (teprve v poslední fázi mu překážel sabotážním přístupem Petr Nečas). Připouštím, že došlo k různým drobným zlepšením způsobu práce zejména soudů, např. byly zavedeny audiozáznamy trestních řízení, to je ale vše. Žádnou reformu nevidím.
Naopak během obou jeho funkčních období resortem otřásaly skandály, jimž Jiří Pospíšil mohl předejít, nebo je rázným zásahem zastavit. V prvém funkčním období to byla „válka žalobců“, která vypukla, když Nejvyšší státní zastupitelství zmanipulovalo patrně na politickou objednávku trestní stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Místo, aby státní zástupce zastavil a navrhl již tehdy vládě odvolání Renaty Vesecké (tedy pokud skutečně akci spustila), jako správný capo di tutti capi odvolal z funkce olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvana, který se proti zákroku postavil, a po něm i některé další.
V druhém funkčním období pak podrýval státní zastupitelství váhavým postupem při zdlouhavém odvolávání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké (jejího nástupce Pavla Zemana si nechal předem „posvětit“ jeho představením Romanu Jurečkovi). Provalilo se také selhání jeho úřadu i jeho osobní v tzv. „kauze Mostecké uhelné“ zanedbáním švýcarské výzvy k připojení České republiky k trestnímu stíhání bývalých manažerů společnosti. Stát tak kvůli průtahům při vyhodnocení výzvy propásl příležitost připojit se k švýcarskému řízení jako poškozený. Odpovědnost za tento neúspěch přesunul na pražského vrchního zástupce Vlastimila Rampulu, kterého odvolal z funkce. Zpochybnění postavení vrchního státního zástupce, jeho střídavé odchody z úřadu a návraty po úspěchu v soudním řízení destabilizovaly největší státní zastupitelství v zemi přibližně rok. Na úspěšné zakončení vymítání ďábla Vlastimila Rampuly si musel najmout externí sílu, advokátku Hanu Marvanovou, když na to právníci ministerstva nestačili.
Neporadil si ostatně pořádně ani se svým úřadem, v němž nedokázal v období druhého mandátu obsadit důležitou funkci ředitele odboru dohledu stálým pracovníkem ministerstva. Ve funkci se střídali stážisté ze státního zastupitelství, kteří se podvodně vydávali za ředitele odboru, ač neměli jmenovací dekret ani pověření k zastupování.
Pokud tedy vystupuji proti Jiřímu Pospíšilovi, za nic se mu nemstím, ani nejednám „v žoldu“ kohokoli, pouze se přičiňuji o to, aby nedostal další příležitost předvádět na ministerstvu spravedlnosti další kousky, podobné těm výše popsaným.
Zdeněk Jemelík
Vyšlo 22.9.2013 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu
m');
Čtěte také: