Před časem jsem interpeloval Premiéra Petra Nečase kvůli smysluplnosti, resp. nesmysluplnosti biopaliv. Jeho odpověď mě nijak zvlášť nepřekvapila, snad jen v jednom bodě, kdy se odvolává na údaje od lobbistů.
Česká republika není osamoceným ostrovem v ekonomickém moři, pokud budeme místo surovin pro výrobu biopaliv raději pěstovat potraviny, staneme se jejich významnými exportéry a lépe zajistíme potravinovou bezpečnost země pro případ neúrody. Dnes namísto toho pěstujeme nesmyslná, neekonomická a k tomu všemu i neekologická biopaliva.
Tedy, dle odhadů lobbistů biopaliv jsou biopaliva božím požehnáním. No proč to tvrdí oni je evidentní, méně pochopitelné je, proč se na jejich slova odvolává předseda vlády. Proč vláda tak tvrdošíjně odmítá zadat vypracování objektivní studie, která by nestranně posoudila ekonomické dopady biopaliv a namísto toho se odvolává na podjatá data poskytnutá zájmovými skupinami? Tuto otázku nepřestanu členům vlády pokládat.
Odvolávání se na směrnice EU je nesmyslným alibismem. Evropská komise není žádným božstvem, jehož vůlí se náš suverénní stát musí podřídit. Existuje celá řada způsobu jak se euro-byrokratickým vyhnout, stačí pouze chtít. Jak však sám premiér Nečas v odpovědi na moji interpelaci čestně připustil, on to dělat nechce, protože ho biopalivoví lobbisté svými daty přesvědčili.
Klasik
Ve skutečnosti všichni zastánci biopaliv neustále používají jeden a ten samý ohraný merkantilistický argument, jehož totální absurditu a neplatnost ještě v první polovině 19. století brilantně prokázal Frédéric Bastiat. Zde je důkaz klasika:
„Řekněme, že mladý nezbeda rozbije kamenem výlohu pekařství. Zuřivý pekař vyběhne z obchodu, ale kluk je už pryč. Seběhnou se kolemjdoucí a s tichým zadostiučiněním zírají na díru zející ve výloze a sklo rozsypané na chlebu a dortech. Po chvíli začnou cítit potřebu filozofické úvahy a někteří téměř určitě začnou sebe navzájem nebo i pekaře ujišťovat, že koneckonců jeho neštěstí má i svou světlou stránku. Sklenář bude mít práci. Jak o tomto začnou mluvit, začnou téma dále rozebírat. Kolik bude stát nová skleněná výloha? Dvě stě padesát dolarů? To je celkem vysoká částka. Koneckonců, kdyby výlohy a okna nebyly rozbíjeny, co by se stalo se všemi sklenáři? A tak se celá záležitost stává nekonečnou. Sklenář bude mít o 250 dolarů více, které bude moci utratit u ostatních obchodníků, ti budou mít o 250 dolarů více, které budou moci utratit u ještě jiných obchodníků, a tak dále až do nekonečna. Rozbité okno bude poskytovat peníze a vytvářet zaměstnanost dál a dál. Logickým závěrem toho všeho by bylo — kdyby jej přihlížející učinili — že malý nezbeda, který hodil kámen, není veřejnou hrozbou, ale naopak veřejným dobrodincem.
Podívejme se na celou věc ještě jednou. Dav má pravdu v prvním závěru. Tento malý vandalský čin bude v prvním kroku znamenat větší obchod pro jednoho sklenáře. Když se o události dozví sklenář, bude spokojen, podobně jako když se hrobník dozví o úmrtí. Majitel obchodu však přišel o 250 dolarů, které zamýšlel utratit za nový oblek. Protože musel vyměnit okno, bude se muset obejít bez obleku (nebo ekvivalentního předmětu či nějakého luxusního zboží). Místo toho, aby měl okno a 250 dolarů, má nyní pouze okno. Jinými slovy řečeno: protože pekař plánoval to odpoledne koupit oblek, místo okna a obleku se musí spokojit pouze s novým oknem a na oblek musí zapomenout. Pokud o pekařovi přemýšlíme jako o části společnosti, společnost ztratila nový oblek, který by býval mohl vzniknout, a je tudíž o něj chudší.
Sklenářův získaný obchod je tedy pouze ztraceným obchodem krejčího. Nebyla vytvořena žádná nová „zaměstnanost". Lidé v davu uvažovali pouze o dvou stranách transakce: pekařovi a sklenářovi. Opomněli však potenciální třetí zúčastněnou stranu: krejčího. Zapomněli na něj přesně proto, že nyní vůbec nevstoupí na scénu. Lidé uvidí nové okno za jeden nebo dva dny. Nikdy ale neuvidí další oblek, právě proto, že nikdy nebude vyroben. Vidí pouze to, co jejich oči bezprostředně vidí.“
Pevně doufám, že si členové naší nepříliš ekonomicky vzdělané vlády tuto banální poučku přečtou a přestanou svojí neznalostí vtahovat českou ekonomiku do čím dál tím hlubší recese; a co hůř, čím dál tím větších eurobyrokratických nesmyslů. Tvrzením, že výroba biopaliv prospívá české ekonomice, se totiž nejenom zesměšňují sami, nýbrž se také zároveň vysmívají svým voličům – daňovým poplatníkům – kteří jsou nucení ze svých peněz tento nesmysl dotovat.
Další články z rubriky Makroekonomie: